Vostok – úsvit věku kosmického (14. díl)

Středisko přípravy kosmonautů J. A. Gagarina je dnes respektovanou organizací, jednou z mála svého druhu na světě. Od počátku šedesátých let minulého století se specializuje, jak název napovídá, na všestrannou přípravu kosmonautů na jejich neobvyklou práci. Středisko bylo založeno, ještě coby anonymní vojenský útvar 26266, vládním nařízením ze dne 11. ledna 1960. Velitelem nově zřízené organizace se stal vojenský lékař Jevgenij Karpov, který měl zprvu k ruce 250-členný ansámbl. V té době ještě vlastně nikdo nevěděl, jakým způsobem by měl výcvik probíhat a vše se tvořilo za provozu. Ke cti zúčastněných nutno podotknout, že koncepce, kterou Karpov a spol. zavedli, se osvědčila a kosmonauti byli na své první pionýrské mise připraveni velmi dobře. Dvacítka mladých mužů byla podrobena všestranné přípravě, která zahrnovala teoretické i praktické předměty a také speciální testy na nejrůznějších „mučících nástrojích“…

Zužující se kruh

Mnoho z předmětů, kterými byli budoucí kosmonauti obšťastňováni, bychom našli i v osnovách dnešních adeptů kosmonautického řemesla. Dvacítka členů prvního oddílu byla školena v základech kosmické a letecké medicíny, základech raketové a kosmické techniky, v astronomii, geofyzice, učili se také ovládat základy fotografování. Lehce specifičtějším předmětem byla „Konstrukce objektu 3KA“. Zajímavé, a pro danou dobu v Sovětském svazu typické, bylo zařazení předmětu „Marxisticko-leninská příprava“. Ještě více vypovídajícím o dané době byl fakt, že například ze zápočtové knížky Jurije Gagarina vyplývá, že zatímco například astronomii bylo věnováno 33 hodin a geofyzice 22 hodin, marx-leninská příprava byla za dobu od března 1960 do ledna 1961 vyučována v rozsahu 46 hodin! O tom, že konkrétně Gagarin byl v tomto ohledu velmi nadaným žákem, svědčí fakt, že v kolonce známka se u něj skví „osvojil si na výtečnou“…

Krom teoretických předmětů budoucí kosmonauti procházeli také fyzickou přípravou. Povinné padesátiminutové ranní rozcvičky a neustálá specializovaná cvičení, jejichž objem v souhrnu do konce roku 1960 u každého z kosmonautů činil zhruba 245 hodin, zprvu všichni brali jako nutné zlo, po několika týdnech však kandidáti s překvapením zjistili, že jejich fyzická kondice doznala velmi rapidních změn a jsou nyní mnohem pohyblivější, silnější, rychlejší a cítí se nepoměrně lépe. Fyzická příprava byla částečně zahrnuta i proto, že bylo třeba relativně mladé muže doslova „utahat“, aby neměli čas provádět nějaká alotria. Zajímavý je tento fakt v kontrastu s americkým modelem, kde se u každého astronauta počítalo s tím, že dotyčný je natolik zodpovědný, že se o svou kondici postará v dostatečné míře sám. Kolektivní způsob života v Sovětském svazu však vyžadoval jiný přístup…

Krom toho musel každý z budoucích kosmonautů absolvovat i kurz telegrafisty. Předepsaná rychlost vysílání morseových značek dosahovala 45-50 znaků za minutu. Nezapomínalo se ani na parašutistickou přípravu. Jak již bylo řečeno v devátém díle seriálu, na základně Engels počínaje dubnem 1960 každý z nich prošel osnovou čítající několik desítek seskoků se stále vyšší obtížností (nejméně – 22 – absolvoval Běljajev, nejvíce – 73 – naopak Leonov, těsně následován Volynovem se 72 seskoky). Během této doby se jim nevyhnuly ani nepříjemné okamžiky – například Ivan Anikejev musel svůj padák dostat z vývrtky, Germanu Titovovi se při jedné příležitosti zase padák neotevřel vůbec a byl nucen použít záložní. Asi nejhůře dopadl Pavel Běljajev, který si při jednom nepodařeném doskoku zlomil kotník, což jej na dlouhé měsíce vyřadilo z výcviku a je také vysvětlením toho, proč měl na kontě mnohem méně seskoků než ostatní.

Kosmonauti si během výcviku vyzkoušeli také stav mikrogravitace. Zprvu na dvoumístných letounech MiG-15UTI, které ovšem nebyly zcela vhodné zejména proto, že kosmonauti museli být neustále připoutáni k sedadlu, čímž se pochopitelně snižovala věrohodnost a efektivita nácviků. Posléze byl k tomuto účelu přidělen jeden upravený letoun Tu-104, který umožňoval během letu po balistické křivce zažívat několik desítek sekund mikrogravitace a jeho interiér byl dostatečně prostorný k tomu, aby kosmonauti mohli nacvičit některé základní úkony. Do poloviny července 1960 se každý kandidát zúčastnil čtyř až pěti letů o délce trvání zhruba 80-90 minut, přičemž úhrnná doba stavu mikrogravitace činila u každého z letů zhruba 7 minut a 10 sekund.

Tím ale paleta výcviku nekončila. Byla zde ještě série takzvaných „speciálních zkoušek“. Během nich každý kandidát prošel několika náročnými seancemi. Každý si poseděl v průměru čtyřikrát v barokomoře, devětkrát musel zvládnout 30-120 minut v termokomoře při teplotách až 70°C. Všichni museli také absolvovat jízdy na centrifuze s maximálním přetížením 3-8g ve směru hlava-nohy po dobu až 40 sekund, následně 7-12g ve směru hrudník-záda až po dobu 13 minut. Každý prošel minimálně jednou zkouškami snášenlivosti vibrací na speciálním vibrostendu s vertikální amplitudou 0,5 mm o frekvenci 50 Hz. Každý kandidát také poseděl 10-15 dní v izolační komoře (právě při tomto testu zahynul již zmíněný Valentin Bondarenko).

Záhy po zahájení výcviku se však objevil problém, který pramenil z prostého faktu, že sovětský tým kosmonautů měl dvacet členů. Pro tak velké množství posluchačů nebyla připravena výuková a hlavně simulační báze. Simulátor Vostoku byl zatím pouze jeden v LII Gromova a druhý byl až s jistým zpožděním instalován přímo v OKB-1 v Podlipkách. Bylo evidentní, že není možné vycvičit všech dvacet mladíků tak, aby byli v co nejlepší formě a současně aby mohl být splněn termín letu na přelomu roku 1960-61, nejpozději pak na jaře 1961. Bylo třeba učinit nelehké rozhodnutí. Šest kandidátů mělo být vyčleněno pro intenzivní výcvik s právem přednosti na simulátorech a při využívání dalších zdrojů. Tato šestice měla provést první lety pilotovaných lodí Vostok. Ostatních čtrnáct kandidátů mělo výcvikem procházet volnějším tempem a počítalo se s nimi pro pozdější mise.

Náčelník Centra výcviku kosmonautů Jevgenij Karpov po dohovoru s dalšími důležitými osobnostmi vybral šestici nadějných mužů. Byli jimi Pavel Popovič, Andrijan Nikolajev, German Titov, Jurij Gagarin, Anatolij Kartašov a Valentin Varlamov. Mezi členy této skupinky nazývané „předvojová šestka“ se mělo rozhodnout, kdo vstoupí minimálně do sovětských učebnic dějepisu jako první občan SSSR ve vesmíru, a dost možná také do historie lidstva jako vůbec první člověk, který pokořil hranici atmosféry.

Dodnes panují jisté nejasnosti ohledně kritérií výběru. Na první pohled by se mohlo zdát, že největší roli měly hrát fyzická připravenost a mentální schopnosti. Jinými slovy – oněch šest mužů mělo být v rámci oddílu těmi nejlepšími z nejlepších. Podle některých názorů tomu však mohlo být jinak. Alexej Leonov zastával názor, že ve skutečnosti hrály roli tělesné proporce, konkrétně výška. Podle Leonova byli do první skupiny vybráni muži, jejichž vzrůst nepřevyšoval 170 centimetrů, což bylo diktováno přísnými parametry pro první exempláře katapultovacího křesla. Ruku v ruce s tím měla jít také tělesná hmotnost, přičemž podle legendárního kosmonauta mělo současně jít také o nejlehčí členy týmu kosmonautů. Toto kritérium by bezesporu bylo naprosto logickým. Nicméně tato tvrzení trochu hatí fakt, že například Kartašov měl vzrůst 171 centimetrů a například Popovič se svými 73 kilogramy rozhodně nepatřil k nejlehčím kosmonautům prvního oddílu.

Podle zakladatele sovětské kosmické medicíny Vladimira Jazdovského však fyzické míry při výběru určitou roli sehrály. V první řadě podle jeho vzpomínek šlo o výsledky při dosavadních testech a osobnostní charakteristiky, nicméně i slibní kandidáti byli ze zařazení do elitní šestice vyřazeni kvůli svým nevyhovujícím rozměrům fyzických schránek. Například Boris Volynov byl příliš široký v ramenou, Šonin byl prý příliš vysoký. Nepříjemný verdikt si vyslechl Vladimir Komarov, který by jinak byl skvělým kandidátem s perfektní kondicí, vysokoškolským vzděláním a navíc jako jediný mezi dvacítkou budoucích kosmonautů byl také testovacím pilotem. Jenže při testech na centrifuze se u něj objevily malé nepravidelnosti srdečního rytmu a byl dočasně odstaven z výcviku. Buď jak buď, od konce června 1960 šestice budoucích kosmonautů začala intenzivní výcvik. Ovšem složení této skupinky doznalo poměrně záhy jistých změn.

První obětí těchto změn se stal Anatolij Kartašov. Do oddílu přibyl jako úplně poslední, oficiální datum jeho zařazení byl 17. červen. Také proto procházel úvodními částmi výcviku mnohem rychlejším tempem, aby dohnal náskok ostatních. A mimo jiné se mu možná právě to stalo osudným. Poté, co během necelého měsíce prošel velmi intenzivní parašutistickou přípravou, odseděl si v rychlém sledu svou porci pobytů v termokomoře, izolační komoře a barokomoře, začal 16. července testování na centrifuze.

Oproti všem pravidlům, která zakazovala absolvovat více než jednu jízdu na centrifuze denně a přitom postupně zvyšovat náročnost, Kartašovovi nabídli, aby prošel všechny etapy testování za jediný den. To samo o sobě bylo závažným narušením metodiky, nebylo to však ještě všechno. Mezi jednotlivými jízdami měl Kartašov zhruba pětiminutové přestávky na oddech, během nichž ale neopouštěl křeslo v gondole centrifugy. A do třetice jej nechala na holičkách technika.

Během jedné z jízd se totiž porouchalo zařízení, které limitovalo násobek přetížení na zvolenou úroveň. Místo 12 g tedy Kartašov zažil o několik „géček“ více, než bylo v plánu. Poté, co se centrifuga zastavila a Kartašov byl odpoután a podroben rutinní prohlídce, vyšlo najevo, že na jeho páteři se objevily malé modřinky. Tyto modřinky jsou označovány jako petechie, tedy tečkovité krvácení. Jedná se vlastně o malé prasklinky v cévách.

Nečekaný objev by se dal přičíst nadměrnému přetížení, jemuž byl Kartašov vystaven, ovšem to by tady nesmělo být podezření, které v lékařích už nějakou dobu klíčilo. Při jednom z testů, jež byl zaměřen na odolnost cévních stěn, se měl u Kartašova projevit sklon ke krvácení. Nešťastný pilot byl podroben několika dalším testům a jízdám na centrifuze, nyní již s nižší úrovní přetížení a obavy se naplnily. Kartašov byl okamžitě odstaven z elitní šestice a byť pokračoval dále ve výcviku, nakonec byl z oddílu kosmonautů definitivně vyřazen 7. dubna 1961. Podle některých zdrojů za jeho křehkými cévami měl stát jakýsi druh otravy, kterou prošel v dětství. Na jeho kariéru pilota však neměl jeho problém s křehkými cévami vliv a Anatolij Kartašov se postupně stal prvotřídním zkušebním pilotem, přičemž pracoval zejména pro konstrukční kancelář O. K. Antonova. Jeho sen o vesmíru však zemřel onoho červencového dne na křesle centrifugy. Ale neštěstí jednoho bývá zhusta štěstím druhého. Tím druhým byl v tomto případě Grigorij Něljubov, který zaujal Kartašovovo místo v elitní šestici.

Změnám tím však ještě neodzvonilo. O pouhý týden později, 24. července, se odehrál incident, který přinesl opět smutek pro jednoho člena oddílu a radost pro jiného. Onu letní neděli se skupinka kosmonautů vydala k Medvědím jezerům na severovýchodním okraji Moskvy. Počasí lákalo ke koupání a mladí muži mohli trochu „upustit páru“ po nelehkém a intenzivním výcviku. Valentin Varlamov měl ostatní pobízet k tomu, aby ze strmého břehu skočili po hlavě do vody, místo toho, aby do jezera vstoupili postupně. Jako první skočil Bykovskij, po vynoření na hladinu pak varoval ostatní, že voda je v těch místech poměrně mělká a on se otřel hlavou o písčité dno. Stejný poznatek si odnesl i Šonin, který skočil do vody po něm. Varlamov však nedbal varování svých kolegů a skočil do vody s rozběhem. Stalo se, co se stát muselo.

Valentin narazil hlavou prudce na dno a krkem mu projela ostrá bolest. Když se vynořil, křivil tvář bolestí a pomalu se škrábal na břeh. Podle některých přítomných se pak nenápadně vytratil na zastávku autobusu, aby odjel zpátky do Zeleného městečka, jak bylo v té době nazýváno místo, jež později získalo bájný přídomek „Hvězdné“. Jiní účastníci nešťastné koupací epizody pro změnu vzpomínali, že přítomní začali mít o Valentina strach a urychleně sebrali své svršky, aby jej mohli doprovodit do nemocnice. Tak jako tak, cesta to musela být pekelná, na nejbližší zastávku to bylo několik kilometrů a po celou dobu si Varlamov rukama nadnášel hlavu, aby si ulevil od bolesti.

Vyšetření v nemocnici Centra výcviku kosmonautů u něj prokázalo vykloubení krčního obratle. Varlamov byl okamžitě uložen na lůžko do krčního trakčního závěsu. Bylo jasné, že z elitní šestice v ten moment definitivně vypadl. Po vyléčení zranění musel znovu projít medicínskou komisí, od které dostal nečekaný úder: byl seznán z medicínského hlediska nevhodným pro další výcvik. Údajně měla vyjít najevo křehkost jeho kostí, oficiálně bylo důvodem jeho vyřazení ono utrpěné zranění krční páteře. Je vcelku logické, že na mise, jež končily katapultáží, nebyl jedinec s touto anamnézou nejvhodnějším kandidátem. Varlamov byl oficiálně z oddílu vypsán 6. března 1961. Na jeho místo byl mezitím vybrán Valerij Bykovskij. Takto se v červenci 1960 definitivně stabilizovalo složení předvojové šestky, z níž měl vzejít ten, který jako první osedlá Vostok.

O měsíc dříve, v červnu 1960, měli kosmonauti poprvé možnost seznámit se osobně s člověkem, který oficiálně neexistoval, respektive existoval pouze pod přídomkem „hlavní konstruktér“. Osnovatel prvních kosmických úspěchů Sovětského svazu, dnes legendární Sergej Koroljov, se měl poprvé setkat s těmi, kdo budou sedlat jeho lodě.

Jeho identita byla úzkostlivě utajována z obavy, že by jej soupeřící Američané nějakým způsobem mohli „vyřadit ze hry“. Byla to lehce absurdní myšlenka, nicméně takové uvažování nebylo v oněch letech ničím neobvyklým. Koroljov mohl publikovat své stati a články v tisku, nicméně pouze pod pseudonymem (většinou se podepisoval jako profesor K. Sergejev), když pak byl vypuštěn první Sputnik a ze zahraničí se ozvaly hlasy o tom, že by bylo dobré zveřejnit jméno ústřední postavy tohoto epochálního činu, Nikita Chruščov tyto návrhy odmítl s tím, že úspěchy v dobývání vesmíru jsou kolektivním dílem vědců, inženýrů a pracujících celého SSSR. Jen relativně málo lidí vědělo, kdo se skrývá za oním přízviskem „hlavní konstruktér“, a jednoho červnového dne byli budoucí kosmonauti převezeni do moskevského Institutu letecké a kosmické medicíny, aby se k oné hrstce zasvěcených přidali.

Před institutem zastavila limuzína Zil-110, z níž vystoupil podsaditý muž v šedém obleku. Vešel do dveří centra a zamířil do sálku, kde čekali mladí muži. Všichni při jeho příchodu vstali, jasně cítili, že vešla velká osobnost. Když pak usedl, posadili se i kosmonauti a Koroljov pronesl: „No, orlíci, popovídáme si o životě. Jsem Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér lodi, na které byste měli za rok létat.“ Načež vyzval mladíky, aby se jeden po druhém představili i oni. Každého se ptal na rodinu, rodiče, předchozí službu. Zajímavý moment nastal, když došla řada na Jurije Gagarina. Ten se podle vzpomínek kolegů trochu styděl, nicméně Koroljov se rozhovorem s ním zdržel mnohem déle, než tomu bylo u ostatních. Bylo evidentní, že mu Gagarin od prvního okamžiku padl do oka.

Po několika desítkách minut, když se všichni představili a všichni pobesedovali, Koroljov se zvedl a, doprovázen kosmonauty, zamířil chodbou ven z Institutu před vchod, kde čekalo jeho auto. Tam se rozloučil slovy: „Takže na viděnou u nás v závodě. Budu vás čekat příští měsíc a něco málo vám ukážu.“ Když Koroljov odjel, ostatní obklopili Gagarina a gratulovali mu. Ony Koroljovovy sympatie nebylo možné přehlédnout a všichni přítomní věděli, že Gagarin se právě vyšvihl do čela pelotonu směřujícímu k prvnímu letu člověka do vesmíru.

Přesně jak Koroljov sliboval, o měsíc později se uskutečnila návštěva kosmonautů v OKB-1. Tentokrát však nepřijeli všichni, ale pouze členové „předvojové šestky“ spolu s generálem Kamaninem a velitelem CPK Jevgenijem Karpovem. Koroljov je očekával a nejprve s nimi zapředl rozhovor ve své kanceláři. Řeč byla o bezprostřední budoucnosti, ale jako pravý snílek se Koroljov nezdržel ani představami o budoucnosti více vzdálené. Mluvil o orbitálních stanicích, dlouhodobé práci ve vesmíru, cestám k jiným tělesům sluneční soustavy. Kosmonauti mu viseli na rtech a podle všeho byli ohromeni a současně nadšeni perspektivami, které se před nimi předestíraly. Pak Koroljov domluvil a zavedl je do jedné z montážních hal OKB-1, aby si mohli na vlastní oči prohlédnout techniku, na níž budou za několik měsíců létat ve výškách a rychlostmi, o níž se dosud nikomu z nich ani nezdálo.

Shodou okolností připadla návštěva kosmonautů na den, kdy ze závodu 918 dorazilo katapultážní křeslo pro manekýna, které mělo být instalováno do lodi 3KA N^o1 . Když do sálu, kde byla loď připravována na instalaci křesla, vešel Koroljov v bílém plášti následován šesticí mladých mužů v uniformách a jejich doprovodem, všichni přítomní již věděli, o co, nebo spíše o koho, se jedná. Koroljov vedoucího konstruktéra Olega Ivanovského předem telefonem upozornil, že za pár minut dorazí do cechu. „Ale pozor, nepřijdu sám, ale s hospodáři. Ano, ano, s hos-po-dáři!“ natáhnul Koroljov záměrně ono slovo do mluvítka telefonu. „Rozumíte mi? Připravte se na to, že jim vše popíšete a objasníte. A postarejte se, aby tam nebyl příliš velký kravál.“

A nyní šestice kosmonautů obhlížela křeslo, které čekalo na instalaci do lodě a naslouchalo Koroljovovi, který mladým mužům vysvětlil, že tato loď bude součástí generálních zkoušek a poletí s figurínou člověka a jedním psím pasažérem. Načež kývnul hlavou směrem k opodál stojícímu Olegu Ivanovskému, představil jej, předal mu slovo a na pár minut odešel, aby vyřešil jakousi pracovní záležitost. Ivanovskij odpovídal na otázky mladíků, kteří poprvé v životě viděli komickou loď. Její podoba byla pro ně naprosto exotická, German Titov se například v duchu podivil, kde má onen létající aparát křídla.

Po několika minutách se Koroljov vrátil a pronesl cosi v tom duchu, že nebude třeba vše vysvětlovat do detailů hned. Pro kosmonauty budou zorganizovány kurzy a přednášky, na kterých se o konstrukci lodě dozvědí vše, co bude třeba. „A kdo se bude špatně učit, ten do vesmíru nepoletí.“ Na to se ozval s čtveráckým úsměvem Jurij Gagarin: „Promiňte, Sergeji Pavloviči, ale to nám budete dávat i známky?“ Koroljov opáčil v tomtéž odlehčeném tónu: „A co jste si myslel, Juriji Alexejeviči, samozřejmě, že budeme. A až vám napařím dvojku (v ruské školské soustavě de facto nejhorší známka – pozn. aut.), tak se už usmívat nebudete!“

Potom skupinka poodešla opodál, aby mohlo být instalováno křeslo do kabiny. Když byla tato operace ukončena, Koroljov vyzval kosmonauty, aby na chvilku v kabině poseděli. Poprvé se tak mohli podívat na svou „kancelář“, v níž měli nahlédnout za hranice poznaného. Jako první se po schůdkách na plošinku u vstupního průlezu vyšplhal právě Gagarin. Na plošince pak učinil bez rozmýšlení gesto, které si mnozí zapamatovali a které bylo výrazem jisté úcty a respektu k práci konstruktérů, techniků a vůbec všech kdo se podíleli na vzniku Vostoků – vyzul si boty. Odložil i svou brigadýrku a drže se za rám průlezu, plavně se vyhoupl do křesla. S vážným a soustředěným výrazem zkoumal interiér kokpitu. Jeho gesto s botami převzali i ostatní kosmonauti, kteří jej v křesle postupně vystřídali.

Pakliže měl předtím někdo pochybnosti o tom, že Koroljov už v duchu určil favorita pro první let, nyní již o tom nemohlo být sporu. Tak jednoduché to ovšem nebylo. Gagarin a pět jeho kolegů měli před sebou ještě měsíce náročného výcviku v jehož průběhu se mohlo přihodit cokoli. Mimo to před nimi stály závěrečné státní zkoušky, které měly určit, kteří z šestice mladíků jsou ti nejlepší a dostanou šanci zapsat své jméno do historie. A ani fakt, že zkouškami projdou s čistým štítem, ještě nezaručoval křeslo v kabině Vostoku, tím spíše v kabině lodi 3KA N^o3 – první lodi s člověkem na palubě…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://tinyurl.com/ycyhsvf5 (kredit: CPK J. A. Gagarina)
https://vpk.name/images/i530040.html (kredit: RGANTD)
https://storage.yandexcloud.net/nstarikov/images/2021/04/sajt-40-750×543.jpg (kredit: RIA Novosti/CPK)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Anatoly_Yakovlevich_Kartashov.jpg
http://www.astronaut.ru/register/515.htm
https://th-thumbnailer.cdn-si-edu.com/07hGwrLDKs2G2H4c6RwhyWyd178=/fit-in/1072×0/https://tf-cmsv2-smithsonianmag-media.s3.amazonaws.com/filer/17/7e/177ed036-c9c8-49dc-bd1d-e66effeed8f5/seeing_spacecraft.jpg (kredit: RKK Energija/Smithsonian)