Vostok – úsvit věku kosmického (15. díl)

Elitní šestice prvního sovětského oddílu kosmonautů se na začátku léta dostala do kolotoče intenzivního výcviku, který byl prokládán lékařskými testy a prověrkami. Gagarin, Něljubov, Bykovskij, Titov, Popovič a Nikolajev byli zasvěcováni do tajemství konstrukce lodi 3KA a pod vedením instruktora Marka Gallaje se seznamovali se situacemi, které je mohly během letu potkat. Kosmonauti byli skutečně v jednom kole a jejich manželky si jich příliš neužily. Součástí výcviku byly i simulace na trenažéru kabiny Vostok, který byl instalován ve druhém patře LII (Leteckého výzkumného institutu M. M. Gromova). Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, trenažér byl instalován poté, co bylo pro jeho umístění v laboratoři číslo 47 LII nutné vybourat otvor ve vnější zdi. Trenažér to byl z dnešního pohledu poměrně rudimentární, nicméně již tehdy nechyběla projekce hvězdného nebe a zjednodušeného obrazu Země v iluminátorech. Vybavení kabiny se téměř nelišilo od skutečných lodí 3KA a kosmonauti tak mohli prožívat na tu dobu poměrně věrnou iluzi skutečného letu. Nácviky probíhaly v jistém smyslu skupinově, šestice vždy byla v laboratoři společně, přičemž jeden z kosmonautů prováděl simulaci a ostatní sledovali jeho počínání. V průběhu simulací kosmonauti také nacházeli některé nedostatky nebo nedomyšlené detaily, s nimiž se na přímé Koroljovovo přání dělili s konstruktéry Vostoku. Některé připomínky byly skutečně zahrnuty do finální podoby lodi. Stále však nebylo zcela jasné, který ze šestice mladých mužů bude tím, kdo osedlá loď 3KA jako první, ani to, kdy se tak stane…

Výcvik vrcholí

Na podzim roku 1960 se již tak intenzivní příprava šestice elitních kandidátů ještě zintenzivnila. V té době stále ještě platil plán na vypuštění první pilotované lodi pokud možno do konce roku. Pro tento účel byla vydána direktiva velitele letectva číslo 176 ze dne 11. října, která, jak už to bývalo v Sovětském svazu zvykem, de facto pouze posvěcovala již existující stav a ukládala sestavit skupinu šesti kandidátů, jež měli být připravováni specificky pro první let. Jak pozorný čtenář jistě ví, ona šestice začala intenzivní trénink již v létě, nicméně formálně od dne vydání direktivy začala bezprostřední příprava cílená pro první let.

Spěch, který byl očividný při pohledu na termíny, byl vyzván kroky Američanů, kteří se netajili svými plány na co nejdřívější kosmický let svého občana. Sedmička astronautů Mercury, která byla oficiálně představena veřejnosti na jaře 1959, byla pod neustálým drobnohledem médií a Sověti věděli, že závod o prvenství v pilotovaných letech bude veden až doslova do cílové pásky. Nikdo v té době nemohl tušit, jak těsné nakonec ono soupeření bude, ale to zatím leželo ještě v budoucnosti.

Na konci prosince plán výcviku určoval několikadenní intenzivní nácviky v simulátoru Vostoku v LII Gromova. Aby nebyli kosmonauti ničím rozptylováni, svým ženám sdělili, že jedou na další „komandirovku“, tedy služební cestu. V ten samý den dostali pracovníci oddílu číslo 28 v Institutu Gromova příkaz vyklidit několik kanceláří a přemístit své stoly, skříně, přístroje a další propriety na chodbu. Do kanceláří byla následně po dvou umístěna lůžka a večer, poté, co byli pracovníci Institutu po pracovní době pryč, se do improvizovaných ložnic nastěhovalo šest kosmonautů s doprovodem. Jeden z pracovníků LII, Leonid Kitajev-Smyk, vzpomíná, že když dalšího dne přišel do práce, z jeho kanceláře, která byla nyní také zabrána mladými důstojníky s křidélky na výložkách, vyšel mladičký usměvavý nadporučík. Chvíli se díval jak Smyk pájí přívody pro snímače fyziologických funkcí na katapultážním křesle pro nadzvukovou stíhačku a pak Smyka oslovil: „Půjčíte mi to na chvilku? Uvidím, jak se mi to povede.“ Bylo evidentní, že mladík je velmi zručný a ve dvou přívody připájeli během chvilky. Když pak došlo na seznamování, onen mladík se Smykovi představil jako Jura Gagarin. Smykovu kancelář sdílel se stejně sympatickým Germanem Titovem. Každý den šestice mladíků vyšla zadním východem z budovy, kde nocovali a prošli „filiálskou brankou“ do areálu filiálky LII Gromova. Tam už na ně v laboratoři číslo 47 čekával simulátor Vostoku a Mark Gallaj.

Velmi vysoké tempo přípravy vyvrcholilo na přelomu roku. Na začátku ledna 1961 byla příkazem velitele vzdušných sil ustavena komise, jež měla realizovat závěrečné zkoušky kandidátů. Předsedou byl určen velitel oddílu Nikolaj Kamanin, dalšími členy byli zástupci letectva, OKB-1, Akademie věd, závodu 918 a několika dalších institucí, které se na programu podílely.

14. ledna kosmonauti ukončili svůj všeobecný výcvik velkou lékařskou prohlídkou a o tři dny později byly zahájeny závěrečné zkoušky. Ty byly naplánovány na dva dny, přičemž první den byl věnován zejména simulátoru Vostoku, druhý den pak kandidáti skládali písemnou část zkoušky. Kombinace hodnocení z obou dnů měla rozhodnout o tom, zda se stanou prvními nositeli potvrzení o příslušnosti k naprosto novému povolání, které bylo před několika lety jen bajkou z říše sci-fi.

Praktická zkouška se odehrávala na dobře známém simulátoru v LII Gromova. Každý z šestice kandidátů usedl zhruba na 50 minut do kabiny simulátoru, aby podrobně popsal jednotlivé prvky vybavení a demonstroval svou práci během letu. Následně komise kandidáty dlouze „grilovala“ doplňujícími otázkami. Speciální pozornost byla věnována orientaci lodi před brzdicím zážehem, funkci environmentálního systému, všichni zkoušení museli prokázat i znalost postup řešení havarijních situací, činnost po přistání v pouštních podmínkách, džungli nebo na vodě. Něljubov a Bykovskij obdrželi čtyřku (ekvivalent naší dvojky), Gagarin, Titov, Popovič a Nikolajev pak pětku (tedy ekvivalent jedničky).

Následujícího dne zkoušky pokračovaly písemnou částí, nyní již v „domácím prostředí“ Střediska přípravy kosmonautů. Kandidáti si losovali lístky, na každém z nich byly tři otázky. Po dvacetiminutové přípravě na „potítku“ musel kandidát na ony otázky odpovědět. Následně členové komise zadali ještě dalších 3-5 doplňujících otázek. Rozsahem otázky postihovaly veškerou šíři vědomostí, které kosmonauti během devítiměsíční přípravy získali. Komise měla k dispozici také lékařské zprávy, osobní složky a výsledky dosavadní přípravy.

Verdikt byl jasný. Podle Kamanina se komise shodla na tom, že všech šest kandidátů prokázalo výborné vědomosti a schopnosti a všichni obdrželi jako celkovou známku pětku. Co bylo ovšem ještě důležitější – examinátoři do písemného aktu o složení závěrečných zkoušek uvedla: „Komise orientačně doporučuje následující pořadí posluchačů pro první kosmický let: 1. nadporučík J. A. Gagarin, 2. nadporučík G. S. Titov, 3. nadporučík G. G. Něljubov, 4. kapitán A. G. Nikolajev, 5. kapitán V. F. Bykovskij, 6. kapitán P. R. Popovič.“ Tato věta byla pouhým doporučením, nicméně i tak měla velkou váhu. Zatím však nebylo nic rozhodnuto, minimálně tři muži na prvních místech měli víceméně podobné šance na první let.

25. ledna bylo všech šest posluchačů rozkazem velitele vzdušných sil číslo 21 zařazeno do personálního stavu Střediska výcviku kosmonautů s kvalifikací „kosmonaut VVS“ (VVS je zkratkou pro „vojenno vozdušnyje sily“, tedy vojenské vzdušné síly). Těchto šest mužů se stalo prvními představiteli povolání, které mělo zanedlouho očarovat celý svět…

Výběr finalistů pro první let byl samozřejmě dán výsledkem zkoušek, nicméně zde hrál roli ještě jeden trochu nečekaný faktor. Zprvu se počítalo s tím, že kosmonaut bude startovat bez skafandru, protože původně plánovaná ochranná kapsle mu měla poskytovat dokonalou ochranu jak v případě katapultáže, tak i při možné dekompresi kabiny. Poté, co byly specifikace pilotovaného Vostoku změněny na verzi 3KA, kde kapsle nefigurovala, bylo zapotřebí urychleně vyvinout ochranný skafandr. Technické požadavky byly dojednány teprve v září 1960 a závod 918 (pozdější Zvezda) pod vedením Semjona Alexejeva měl najednou plné ruce práce s vývojem a výrobou při doslova šibeničních termínech.

Naštěstí se na konceptech skafandrů pro využití při kosmických letech již nějakou dobu pracovalo a závod 918 měl „za pasem“ také zkušenosti z vývoje přetlakových obleků pro letectvo, proto za necelé čtyři měsíce byly první zkušební kusy skafandru SK-1 na světě. Potíž byla v rychlosti výroby. V prosinci 1960 zatím existovalo pouze osm kusů, které byly určeny pro interní testy v závodě 918 a zkoušky v Institutu letecké medicíny a také pro OKB-1. Další kusy byly produkovány sice z dnešního pohledu relativně svižně, v tehdejší hektické době však tempo výroby nestačilo. Když se tak od 20. února 1960 kosmonauti začali seznamovat se skafandry a jejich použitím, byly k dispozici pouze tři obleky. V souladu s výsledkem státních zkoušek a doporučení zkušební komise Alexejev dokázal vyrobit skafandr pouze pro tři nejlépe hodnocené muže – Gagarina, Titova a Něljubova.

To, že se start prvního pilotovaného Vostoku skutečně blíží, kosmonautům napověděla i společná práce s představiteli OKB-1 Konstantinem Feoktistovem a Olegem Makarovem. Ta vyústila v první verzi „Instrukce pro kosmonauta“, jakýsi manuál, v němž byla popsána veškerá činnost a úkony kosmonauta od nástupu do lodi, přes start, let na oběžné dráze, až po přistání, včetně nestandardních situací. Na konci února byl text Instrukce pro kosmonauta redigován skupinou představitelů kosmického průmyslu a letectva, do níž patřili Koroljov, Kamanin, Gallaj, Jazdovskij, předseda komise pro obrannou technologii Smirnov, Koroljovovi náměstci Bušujev a Voskresenskij a také Mstislav Keldyš. V rámci skupiny se rozhořel spor, který poměrně příznačně dokumentoval přístup k roli člověka na palubě kosmické lodi. Koroljov a jeho spolupracovníci naléhali na značné osekání textu s tím, že vzhledem k tomu, že veškeré vybavení kabiny bude předem prověřeno inženýry OKB-1, kosmonaut by měl aktivně prověřit pouze funkci skafandru a rádiové spojení, na ostatní aparaturu by měl pouze pasivně dohlížet. Oproti tomu Kamanin a jeho kolegové trvali na tom, že kosmonauti jsou výtečně připraveni a jejich aktivní zapojení do ovládání a kontroly systémů lodě bude pozitivním faktorem v případě psychologických problémů, o jejichž možném výskytu se v té době spekulovalo. Nakonec spor vyhrála Kamaninova strana a spolu s Koroljovem podpisy stvrdili redigovanou verzi Instrukcí v téměř nezkrácené podobě.

À propos psychické problémy během prvního letu – v jednom z předchozích dílů seriálu byla řeč o logickém zámku manuálního ovládání brzdicího motoru. V zákulisí probíhala velmi vzrušená debata o tom, zda tento logický zámek má při prvním letu opodstatnění. Zatímco lékaři byli zásadně pro, Kamanin, Koroljov a další byli rezolutně proti tomuto opatření. Spor se postupně stával velmi bouřlivým, lékaři měli za to, že nelze zcela jistě vědět, jak bude lidská psychika reagovat na naprosto neznámé prostředí a izolaci během letu, technici zase horlivě prosazovali svůj názor, že kosmonaut bude vybrán z těch nejlepších, nejstabilnějších a nejschopnějších lidí, kteří vědí, jak pracovat ve stresu a pod tlakem. 13. března bylo na poradě u velitele letectva řešeno dilema, zda tedy kosmonautovi kód zámku sdělit, či nikoli. Přítomní došli k názoru, že kosmonaut by kód k dispozici mít měl. Zůstávala stále otázka, jakým způsobem by kosmonautovi měl být kód předán. Definitivní rozřešení přišlo až několik dní před startem – 8. dubna na poradě u velitele letectva Veršinina, a ještě o něm bude řeč.

29. března byla také vyřešena jistá otázka, která trápila mysl Koroljova a dalších. Na poradě u Konstantina Rudněva, tehdejšího předsedy Komise pro obrannou technologii, zasedala Státní komise pro první pilotovaný start, jejímž byl Rudněv předsedou. Na poradě se mimo jiné řešilo, zda na lodi ponechat systém APO. S jedinou výjimkou hlasovali všichni přítomní pro jeho deinstalaci. Myšlenka na to, že by systém rozmetal loď i s kosmonautem v případě, že by sestupovala do atmosféry po nesprávné trajektorii, nenechávala nikoho chladným. Tou jedinou výjimkou při hlasování byl první náměstek šéfa KGB, Pjotr Ivašutin. Ten nedokázal překousnout ideu, že by loď, jejíž varianta měla sloužit jako rozvědný stroj, padl do rukou nepřátelské země. Na to konto dostali on a Sergej Koroljov od Rudněva pokyn, aby se pokusili najít způsob, ja tomu předejít, aniž by bylo nutné do lodi instalovat APO. Zda se tak skutečně stalo, to se autorovi nepodařilo dohledat, faktem však je, že při tom prvním ani při dalších startech s lidskou posádkou ve Vostoku systém APO nainstalován nebyl.

Kosmonauti o těchto sporech a tématech neměli tušení. Připravovali se docela frenetickým tempem, v rámci trojice Gagarin, Titov, Něljubov vrcholil boj o to, kdo se zapíše do historie. Pro Gagarina bylo toto období zdrojem jistého tlaku, ale na druhé straně i radosti v osobním životě. Jeho žena Valentina, s níž již měli jednu dcerku Jelenu, byla na jaře ve vysokém stupni těhotenství a 7. března porodila druhou dcerku Galinu. 15. března bylo zakončeno medicínské testování elitní šestice a kosmonauty přijal velitel letectva. Večer téhož dne si Gagarin přivezl Valju s malou Galinou z porodnice domů. Nestačil si jich však užít více než několik hodin. Následujícího dne totiž šestice vyrazila na „služební cestu“, aby sledovala poslední generální zkoušku před pilotovaným startem. Na kosmodromu je nicméně nečekal pouze zážitkový program se sledováním startu lodi 3KA N^o2.

18. března, tedy den po příletu, se kosmonauti opět setkali s Koroljovem, Gluškem a dalšími osobnostmi sovětské kosmonautiky. Již zde měli kosmonauti ochutnat to, co je mělo čekat během následujících dnů – Koroljov každému z šestice mladých mužů položil několik technicky orientovaných otázek a pozorně si vyslechl odpovědi. Ty jej uspokojily, další zkouškou tedy jeho „orlíci“, jak jim Koroljov říkal, prošli úspěšně.

Potom si šestice prohlédla montážní halu MIK, kde byla připravována mimo jiné i raketa pro nadcházející nepilotovaný let. Podle všeho semjorku kosmonauti spatřili poprvé až zde a podle vzpomínek pracovníků OKB-1 je pohled na kovový kolos ohromil. Koroljov během rozhovoru mladým mužům zcela otevřeně popsal dosavadní průběh letů bezpilotních Vostoků včetně ne zcela povzbuzující statistiky. I přesto se všichni kosmonauti vyslovili v tom duchu, že jsou připraveni letět „třeba hned dnes“. Na konci dne pak všichni spolu redigovali „Instrukci pro kosmonauta“. Ti, jichž se Instrukce přímo týkala, vnesli několik drobných úprav, například požadavek na to, aby si rukavice kosmonaut nemusel kosmonaut nasazovat ihned po zakrytí vstupního průlezu, ale až 15 minut před startem.

Následující den kosmonauti spolu s Feoktistovem studovali podmínky přistání lodi na různých obletech Země. Odpoledne je pak čekal nácvik rádiového spojení, které mělo probíhat podle předem určeného plánu. 20. a 21. března se pak trojice Gagarin, Titov a Něljubov zabývala nácviky oblékání skafandru a studiem postupu po přistání na vodní hladinu. Kosmonauti byli s tím, co jim bylo při instruktáži řečeno, spokojeni. Podle toho, co si do svého deníku napsal Nikolaj Kamanin, naštěstí zřejmě netušili, že přistání na vodu může velmi jednoduše skončit smrtí – loď se velmi rychle potápí, nouzová dávka NAZ taktéž, tím pádem po několika minutách zmizí signály nouzových radiomajáků a záchranné jednotky budou hledat naslepo. Navíc v některých oblastech, kam loď a kosmonaut mohou dosednout, nemá sovětské námořnictvo dostatek prostředků pro hledání a záchranu. Nezbude, než se spolehnout na štěstí…

22. března provedl šestici kosmonautů po svém „hospodářství“ šéfkonstruktér startovního komplexu Vladimir Barmin. Ukázal detaily rampy a vysvětlil, jakým způsobem je vše koncipováno. O den později pak kosmonauti nacvičovali ovládání globusu na palubní desce za vedení jeho šéfkonstruktéra Sergeje Darevského. Jak vidno ze soupisky školitelů a instruktorů, kosmonauti získávali informace skutečně z první ruky. Ten den večer se na kosmodrom dostala zpráva o smrti Valentina Bondarenka…

24. března ve 13 hodin byla raketa s lodí 3KA N^o2 vyvezena na rampu. U vývozu byli samozřejmě přítomni i kosmonauti a v šest hodin večer Gagarin s Titovem oblékli skafandry, nastoupili do autobusu a byli odvezeni na rampu. Tam postupně nastoupili do výtahu a nechali se vyvézt až k lávce u průlezu do Vostoku. Malá generální zkouška na velký den, který již byl na dohled, dopadla perfektně.

25. března dopoledne raketa s lodí 3KA N^o2 odstartovala k poslední repetici před letem člověka. Jak již bylo řečeno v jednom z předchozích dílů seriálu, tato repetice probíhala bez větších problémů. Na kosmonauty, kteří vzlet sledovali z pozorovacího bodu IP-1 zhruba kilometr od rampy, ohnivé divadlo nesmírně zapůsobilo. Oslnivá záře, hromový rachot a zprvu pomalý, jakoby neochotný, posléze však stále zrychlující pohyb obřího stroje směrem k nebi se nemohl neotisknout do jejich psychiky.

Téhož dne se pak kosmonauti s několika desítkami činitelů vojenských vzdušných sil vrátili pomocí tří letounů Il-14 zpět do Moskvy. Až se na kosmodrom vrátí příště, jeden z nich bude stát na prahu nesmrtelnosti…

(článek má pokračování)

Zdroje obrázků:

https://avatars.dzeninfra.ru/get-zen_doc/3507292/pub_5f21114ee64e143125078a1b_5f21122417a2c87c3074fb03/scale_1200
https://avatars.dzeninfra.ru/get-zen_doc/1118263/pub_5f21114ee64e143125078a1b_5f21126a1ae12e51e8dab44a/scale_1200
sbírka autora
youtube