V těchto dnech si připomínáme desetileté výročí dopadu Čeljabinského meteoritu, ke kterému došlo 15. února 2013 a o kterém nikdo dopředu nevěděl. Onoho slunečného rána se oblohou nad ruským pohořím Ural rychlostí vyšší než 18 km/s prohnala planetka o průměru zhruba 20 metrů. Tento relativně malý kosmický kámen, který přiletěl k Zemi téměř přesně ve směru od Slunce, explodoval v atmosféře a vytvořil tlakovou vlnu, která poškodila tisíce budov, ve kterých vysklila okna, přičemž letící střepy zranily zhruba 1500 lidí. Šlo o největší zásah Země planetkou za poslední století.
Statisticky vzato dochází ke srážkám Země s planetkami těchto rozměrů jednou za zhruba 50 – 100 let. Kolize s většími objekty jsou méně časté, ale zase produkují mnohem větší škody – zkuste se optat dinosaurů. Detekce těchto větších objektů je však (naštěstí pro nás) mnohem snadnější než je tomu u objektů malých. Vědci se shodují, že se jim podařilo objevit téměř všechny planetky s průměrem nad jeden kilometr. Malé a střední planetky jsou častější a přitom stále mohou způsobit nemalé škody. Ovšem pro včasné varování veřejnosti, aby se lidé v době události nezdržovali v okolí oken, nebo dokonce aby se nějaká oblast úplně evakuovala, je současný stav, kdy se o kolizi dozvíme přinejlepším pár dní předem, nedostatečný.
Poslední řádek pak ukazuje grafy s počty těchto objektů – kolik jich už bylo objeveno a kolik neobjevených podle odhadů ještě zbývá. Zatímco u malých objektů jsme drtivou většinu stále neobjevili, tak s rostoucí velikostí poměr objevených planetek vůči neobjeveným velmi výrazně roste.
Zdroj: https://www.esa.int/
Ať už chceme hrozící kolizi s planetkou odvrátit několik let před nárazem, nebo „jen“ poskytnout úřadům data o vydání varování před tlakovými vlnami s náskokem několika týdnů, měla by pomoci nová evropská kosmická mise pojmenovaná NEOMIR, která si klade za cíl zaplnit mezeru v současných možnostech detekce planetek. Tyto přirozené kosmické objekty jsou viditelné, jelikož odráží světlo od Slunce a tohle odražené světlo můžeme pozorovat. To ale znamená, že když se planetka dostane z našeho pohledu před Slunce, je mnohem hůře viditelná. Planetky, které takto přechází přes Slunce, jsou obzvláště obtížně detekovatelné, ovšem ze Země jsme také „slepí“ k planetkám v blízkosti Slunce, jelikož jsou skryty v jeho intenzivní záři.
Zdroj: https://www.esa.int/
Zmíněná evropská mise NEOMIR se má vypravit do libračního bodu L1 soustavy Slunce – Země, který se nachází právě mezi Zemí a Sluncem. Z této stabilní pozice vůči oběma tělesům bude mít teleskop nepřetržitý výhled na planetky, které by se k zemi mohly blížit od Slunce. NEOMIR bude ke svému úkolu optimálně vybaven – už jen tím, že se bude nacházet mimo rušivé vlivy zemské atmosféry, ale i tím, že má pracovat s infračerveným zářením. Jeho úkolem bude podrobně pozorovat imaginární prstenec kolem Slunce, který není možné ze Země sledovat. Úkolem mise je detekovat planetky, které se pohybují v oblasti mezi Sluncem a Zemí. Všechny potenciálně nebezpečné planetky, které zatím nevidíme, musí projít právě přes tento prstenec.
Jak bylo uvedeno už v předešlém odstavci, NEOMIR bude provádět pozorování v infračervené části elektromagnetického spektra. Tím pádem bude zachytávat teplo, které vydává sama planetka a které není utopeno v záři ze Slunce. Tyto tepelné emise jsou pohlcovány zemskou atmosférou, ale NEOMIR se bude nacházet v kosmickém prostoru, takže to pro něj nebude problém. Navíc bude schopen nahlédnut blíže ke Slunci, než můžeme ze Země. Planetky o průměru 20 metrů (jako byl případ z Čeljabinsku) a větší, by měly být detekovány nejméně tři týdny před kolizí se Zemí. V nejhorším teoreticky možném případě bude objevena planetka, která projde blízko teleskopu. V takovém případě bychom měli k dispozici nejméně tři dny na varování – tento čas potřebují ty nejrychlejší planetky k tomu, aby z bodu L1 dorazily k Zemi.
Zdroj: https://www.esa.int/
Detaily mise NEOMIR se zatím definují, ale už nyní se počítá se startem mise kolem roku 2030 s využitím nosné rakety Ariane 6-2. Prvotní studii, která měla posoudit samotnou proveditelnost mise NEOMIR, vypracovalo v roce 2021 nizozemské středisko ESA Concurrent Design Facility. Studie se především zaměřila na definování mise, která by svým určením doplnila chystanou americkou misi NEO Surveyor. Ta má za úkol naplnit mandát amerického Kongresu a objevit 90 % blízkozemních objektů o průměru větším než 140 metrů. Oproti tomu mise NEOMIR je navržena tak, aby se zaměřila na hrozící nárazy od objektů jakékoli velikosti.
Projekt NEOMIR je momentálně ve fází časných studií. Už teď je ale jasné, že bude zapotřebí teleskop o průměru půl metru s velkou ohniskovou rovinou a dvojicí infračervených kanálů, které by pokryly záření s vlnovými délkami 5 – 10 mikrometrů. Požadovaná technologie detektorů a související elektronika pro tuto inovativní misi jsou momentálně ve fázi vývoje. Průmyslové projekty výzkumu a vývoje jsou naplánovány jako souběžné podpůrné aktivity. Požadavky se budou podobat těm, které jsou kladeny na detektory mise NEO Surveoyr. Šlo by tedy o ekvivalent HxRG od firmy Teledyne, které se používají na JWST v přístroji NIRCam, na evropském teleskopu Euclid (přístroj NISP), nebo na evropské misi Ariel, byť na kratších vlnových délkách.
Přeloženo z:
https://www.esa.int/Space_Safety/
Zdroje obrázků:
https://pbs.twimg.com/media/FUZT5hSWUAMglOQ.jpg
https://www.esa.int/…/17560405-14-eng-GB/Asteroid_danger_explained.png
https://www.esa.int/…/9843675-4-eng-GB/Spacecraft_in_sync_with_Earth_orbit_pillars.jpg
https://www.esa.int/…/24528446-1-eng-GB/NEOMIR_-_in-orbit_asteroid_spotter_pillars.jpg
Jen zajímavost a lehce k tématu, včerejší (17.2.2023) APOD:
https://apod.nasa.gov/apod/ap230217.html
K detekci 1m tělesa došlo 7h před vstupem do atmosféry a takto pěkně to vyšlo!
Otázka je, kolik lidí by při vydání varování odstoupilo od oken a kolik by naopak vyšlo na nejbližší kopec, aby měli lepší výhled 🙂
R.
Díky za poznámku.
Ak sa nemýlim, včera padol v Texase poltonový meteor. To už je nejaký kus.