Frank Frederick Borman II (1928-2023)

Současní fanoušci kosmonautiky žijí ve velmi zajímavé a současně rozporuplné době. Na jedné straně se momentálně v kosmonautice odehrává mnoho zajímavého a dokonce převratného, přičemž možnost být díky internetu téměř v epicentru dění je bezprecedentní. Na straně druhé téměř nemine měsíc, kdy se navždy ztratí některá z výrazných tváří kosmonautické historie a s ní definitivně odejdou nikdy nevyřčené detaily pionýrských misí a také odpovědi na otázky, které zatím nikdo nepoložil, které však visely ve vzduchu a čekaly pouze na to, až se jejich tazatel setká s tím, kdo má v osobní paměti právě onen střípek, který chybí do skládačky. A ani všemocný internet je již nikdy nedokáže najít a poskládat tak, aby byl příběh počátků dobývání vesmíru zcela kompletní. Přesně takové střípky jedněch z nejdůležitějších pilotovaných misí všech dob odešly 6. listopadu, když se na poslední let vydal legendární astronaut Frank Borman…

Frank Borman se narodil 14. března 1928 v Gary v Indianě. Jak sám ve svých memoárech poznamenal, je zajímavé, že přesně v den, kdy přišel na svět, zrodily se také aerolinky Eastern Airlines, které budou v jisté části jeho života hrát velmi výraznou roli. Na konci dvacátých let zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se v osobě malého Franka mělo lidstvo dočkat výrazné osobnosti, která se zapíše do učebnic dějepisu. Pro oba rodiče, Edwina a Marjorie Bormanovi však bylo jejich jediné dítě středobodem světa.

Už od malička Frank nebyl příliš zdravým chlapcem. Jeho neustálé záněty dutin nakonec rodinu přiměly, aby změnila klima a zakotvila v arizonském Tucsonu, který Borman posléze považoval za své domovské město. Ještě předtím však ve Frankově útlém věku pěti let začala milostná aféra, která měla vydržet celý život: otec Franka vzal na vyhlídkový let dvouplošníkem. Zvuk leteckého motoru, vítr na tváři a neomezená svoboda malému chlapci učarovaly a od té doby hledal cestu jak tyto pocity zopakovat.

Základní vzdělání Borman získal v Tucsonské Sam Hughes Elementary School, kde začal také participovat v kolektivních sportech, v kteréžto zálibě pokračoval i na Mansfeld Junior High School a posléze na Tucson High School. Čas vzdělávání na střední škole mu přinesl také dva důležité životní mezníky. Jedním bylo létání, Frank konečně nalezl způsob, jak realizovat svou dávnou touhu. Za peníze vydřené při provádění nejrůznějších prací v několika obchodech začal na místním malém letišťátku Gilpin Airport brát lekce létání u instruktorky Bobbie Kroll. Druhým mezníkem bylo první setkání s jistou Susan Bugbee, oslnivě krásnou blondýnkou, která se měla stát jeho osudovou ženou.

Po absolvování střední školy Frank neměl příliš možností, jak pokračovat v dalším studiu. Rodiče nebyli dostatečně movití na to, aby mu byli schopni platit školné, proto existovaly jen dvě možnosti: odkroutit si osmnáct měsíců vojenské služby, které mu otevíraly cestu k vojenskému stipendiu, nebo zkusit štěstí na West Pointu. Frank se rozhodl pro druhou možnost a s trochou štěstí se mu podařilo splnit všechny náležité podmínky, včetně doporučení místního kongresmana. 1. července 1946 se Frank Borman stal kadetem Vojenské akademie Spojených států.

Roky strávené na West Pointu se staly určujícími v jeho pohledu na život a žebříček priorit a osobních hodnot. Borman se svou buldočí povahou a velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost byl ve svém živlu. Byť studium a obecně život na této prestižní akademii nebyly procházkou růžovou zahradou (a už vůbec ne pro vzrůstem menšího mladého muže, jehož poměrně velká a hranatá hlava mu již na střední škole vynesla přezdívku „Squarehead“), při vyřazení v červnu 1950 figuroval jako osmý nejúspěšnější student v ročníku 670 kadetů.

Během studia se rozešel se Susan, protože jej vojenský život a studium naprosto pohltily. Naštěstí si nakonec svou chybu uvědomil a krátce po slavnostním vyřazení z Akademie se pokusil přerušený vztah obnovit… nabídkou k sňatku! K jeho překvapení a značné úlevě Susan souhlasila a 20. června 1950 se z ní stala Susan Borman. V té době nemohl ani jeden z mladých zamilovaných lidí tušit, že toto manželství přinese oběma mimo krásné momenty i zdrcující a nepěkné zkušenosti. To ale bylo ještě daleko, teď byl Frank v sedmém nebi. Coby absolvent ve skupině dvou procent nejlepších měl možnost vybrat si další směřování své vojenské kariéry. Neváhal ani na chvíli, nebe volalo…

Po kratičkých líbánkách v Arizoně mladý pár zamířil směr Perrin AFB v Texasu, kde se Frankovi mělo dostat základního pilotního výcviku. Jako jeden z nejlepších studentů si následně mohl vybrat složku letectva, kde měl začít svou kariéru. Volba byla samozřejmě jasná: Borman toužil být stíhacím pilotem. Pokračovací výcvik na Williams AFB v Arizoně mu přinesl stejně dobré výsledky jako dosud. Bojový výcvik měl probíhat na základně Luke AFB, která byla nejblíže jejich domovu, Susan byla tou dobou již velmi těhotná a v říjnu 1951 mělo přijít na svět jejich první dítě. Na poslední chvíli si ale armáda řekla, že není nutné svému personálu příliš usnadňovat život a tak nešťastný Frank obdržel umístěnku na základnu Nellis v Nevadě. Tam se také narodil prvorozený syn Frederick.

Borman předpokládal, že jeho další štací bude Korea. Korejská válka stále ještě zuřila a žádala si čerstvé piloty jako náhradu za ty, kteří dokončili své turnusy nebo za ty, jejichž vzlet nebyl následován přistáním. Před odjezdem do Koreje chtěl Frank nasbírat co nejvíce letových hodin a nechtěně si sám na sebe připravil fatální past: v prosinci vzlétl k cvičnému letu s nácvikem střemhlavého bombardování s pekelnou rýmou. Výsledek byl očekávatelný – prasklý ušní bubínek a okamžité uzemnění do doby, než se zranění vyléčí.

Další zastávkou v Bormanově vojenské kariéře tedy nebyla Korea, nýbrž Filipíny. Na tamní základně Clark AFB byl nucen pracovat striktně na zemi, stal se šéfem údržby infrastruktury základny. Celých devět měsíců trval tento očistec, během něhož Frankovi stále zněla v uších slova lékaře, který mu ucho prohlížel krátce po příjezdu na Filipíny. Dotyčný se vyjádřil v tom smyslu, že tak vážnou rupturu bubínku ještě neviděl a Borman se bude muset s létáním navždy rozloučit. Po nějaké době se Borman osmělil a poprosil svého velícího důstojníka, aby jej vzal do letadla. Major Charles McGee byl naštěstí mužem na svém místě a dokázal soucítit s pilotem, kterému přistřihli křídla. De facto načerno jej svezl nejdříve v pístovém T-6 „Texan“ a posléze v proudovém T-33. Bormanovo ucho ani v nejmenším neprotestovalo. Se svým zjištěním se Frank opět obrátil na lékaře. 22. září 1952 byl jedním z nejšťastnějších dnů v Bormanově životě: oficiálně byl opět schopen létat. Mezitím se Susan v červenci narodil druhý syn Edwin.

Po návratu do Spojených Států byl nejprve zařazen jako instruktor přístrojového létání na Moody AFB v Georgii. Na jaře 1956 zasáhl znovu osud a poslal Bormana nečekaným směrem. Telegram z Pentagonu mu sděloval, že se s ním počítá coby s učitelem mechaniky ve West Pointu, předběžně od září 1957, eventuálně později, podle toho, kdy si stihne doplnit akademické vzdělání na úroveň bakaláře v oboru konstrukce letadel. Bormanovi se znovu do „létání od stolu“ nechtělo, proto se snažil najít takovou školu, která by mu tento titul umožnila získat v co nejkratším časovém úseku. Když už má být zařazen na neletovou pozici, ať alespoň příprava na ni trvá co nejkratší dobu. Jeho představám odpovídal studijní program na California Institute of Technology, kde bylo možné bakalářský titul získat za rok. V červnu 1957 obdržel kýžený titul a mohl se, přesně podle rozkazu z Pentagonu, přesunout do West Pointu na pro něj neobvyklou pozici vyučujícího.

Přestože se mu učení zamlouvalo, duší byl stále letec a víkendové létání u Národní gardy mu nestačilo. Borman si ve světle epochálních událostí v čele s vypuštěním Sputniku uvědomil, že budoucnost nepatří klasickým stíhacím pilotům, ale pilotům testujícím nové technologie. Podal proto přihlášku do školy testovacích pilotů na základně Edwards. Vzhledem k jeho akademickým i pilotním kvalitám ani nebylo příliš velkým překvapením, když obdržel pozvánku na zahájení kurzu v rámci třídy 60-C.

Zde se mimo jiné potkal s několika budoucími kolegy z oddílu astronautů – jeho spolužáky byli Mike Collins, Tom Stafford a Jim Irwin. Když v dubnu 1961 proběhlo slavnostní vyřazení absolventů kurzu 60-C, Borman si mohl do letového zápisníku připsat několik dalších typů letounů k těm dosavadním, osahal si limity letounů jako F-86 Sabre, B-57 Canberra nebo například F-104 Starfighter.

Další angažmá nebylo zcela jasné. Frank uvažoval o návratu k řadové jednotce letectva a nezavíral si dvířka ani do testovacího střediska na Edwards. Nakonec bylo všechno jinak. Ten rok letectvo zahájilo provoz nové instituce – ARPS (Aerospace Research Pilot School). Jednalo se o kurz, v jehož rámci budou frekventanti připravováni pro kosmické lety s vojenskými aplikacemi, například na orbitálním kluzáku X-20 Dyna Soar. Borman byl jedním z pětice elitních pilotů-inženýrů, kteří tvořili vůbec první turnus této školy. I po absolutoriu zůstal na Edwards, tentokrát jako instruktor. Nebylo divu, když pomáhal vytvářet kurikulum pro ARPS. A pak přišlo jaro 1962 a před Frankem se otevřely nové dveře…

18. dubna 1962 NASA oficiálně oznámila, že přijímá přihlášky potenciálních kandidátů pro oddíl astronautů. Borman tuto cestu viděl jako ideální příležitost sloužit své zemi tam, kde je to vzhledem k jeho schopnostem a dosavadním zkušenostem nejlepší. Byl zařazen do předvýběru, který provádělo USAF interně a nakonec se ocitlo mezi jedenácti, které letectvo postoupilo výběrové komisi NASA.

Když byla 17. září 1962 oznámena jména devíti nových amerických astronautů, to Frankovo bylo mezi nimi. Skupina, v níž mimo Bormana byli i Tom Stafford, Ed White, John Young, Neil Armstrong, Charles Conrad, Elliot See, Jim Lovell a James McDivitt, byla a dodnes je považována za nejschopnější skupinu amerických astronautů. Ne všichni se dostali do vesmíru – Elliot See zahynul při letecké katastrofě v únoru 1966, na druhou stranu šest jejích členů se podívalo k Měsíci a tři se dokonce prošli po jeho povrchu.

Každý z astronautů po svém příchodu do oddílu dostal na starosti jednu z oblastí kosmických letů, v níž se měl stát expertem a jakýmsi mluvčím astronautů. Na Bormana padla oblast nosných raket, zejména nosiče Titan II, který se měl stát nosnou raketou pro program Gemini. Během práce na tomto tématu se věnoval zejména systému automatické detekce poruch a módům a způsobům přerušení startu. Krom toho pochopitelně procházel všeobecným výcvikem včetně nácviků přežití v pouštním prostředí i v džungli.

Šéfastronaut Deke Slayton dokázal poměrně dobře vyhodnotit kvality jednotlivých členů oddílu a nebylo velkým překvapením, že pro Bormana měla jeho kosmická premiéra přijít relativně záhy. Nakonec však všechno dopadlo jinak. Původně měl první misi Gemini velet Al Shepard a jeho parťákem měl být Tom Stafford. Shepardovým náhradníkem byl určen Gus Grissom. A k němu Slayton přiřadil Bormana. Poté, co byl Shepard ze zdravotních důvodů odstaven od létání, měli být Grissom a Borman první posádkou Gemini. Celá věc ale nakonec vyšuměla do ztracena poté, co Grissom pozval Franka k sobě domů na kus řeči. Borman zpětně vůbec netušil, co se na něm Gusovi nezdálo, každopádně byl nahrazen Johnem Youngem. Některé prameny tvrdí, že důvodem byla nekompatibilita obou mužů. Je faktem, že velmi rozhodná a vůdčí osobnost mohla být na palubě jen jedna a tady na sebe narazili dva jedinci s podobnými povahami.

Borman však nemusel dlouho smutnit. Vzápětí byl coby velitel zařazen do záložní posádky Gemini IV. Jeho pilotem byl určen Jim Lovell. Při zachování rotace ob dva lety se měla dvojice stát hlavní posádkou Gemini VII. Cílem této mise mělo být co nejdelší setrvání na oběžné dráze, ideálně po dobu dvou týdnů – právě tolik totiž měla trvat nejdelší varianta letu k Měsíci. Slayton s Bormanem pro tuto misi počítal od samého začátku, protože podle něj byl Borman se svou zarputilostí a vytrvalostí ideálním kandidátem. Lovell byl zase úžasně schopný nejen co se odbornosti týče, ale také v otázce sociálních dovedností. Dokonalý pár, řeklo by se.

Poté, co proběhla Gemini IV, mohla se dvojice Borman-Lovell začít naplno věnovat tréninku na svou vlastní misi. Během příprav se Borman ukázal být velmi rozumným a současně tvrdým a zásadovým velitelem. Razantně odmítnul jakékoli body letového plánu, které měly potenciál narušit směřování k hlavnímu cíli, tedy ke dvěma týdnům ve vesmíru. Když se po havárii cílového tělesa Agena díky neortodoxnímu myšlení několika brilantních inženýrů stala cílem pro Gemini VI sama Gemini VII, Borman velmi energicky zavrhnul například výstup do volného prostoru, kterým by si Lovell měl vyměnit místo s Tomem Staffordem z Gemini VI. Stejně tak nafukovací adaptér, který měl umožnit spojení obou lodí. Nic nemělo ohrozit cíl mise.

6. prosince 1965 odstartovala Gemini VII s Bormanem a Lovellem na palubě k maratónskému letu. Přes technické problémy, kdy stávkoval energetický systém a postupně vypovídala službu jedna tryska orientačního systému za druhou, Borman s Lovellem udržovali na palubě relativně dobrou náladu. Mimo jiné jim k tomu sloužil tehdejší hit Jima Reevese „Put your sweet lips a little closer to the phone (He’ll have to go)“. Oba astronauti si jej broukali tak často, že na konci letu jej už nemohli vystát.

15. prosince nastal jeden z vrcholných okamžiků letu. Na temné obloze se objevila zářící hvězda, která se stále zvětšovala. Z hvězdy se postupně vyklubala Gemini VI s Wallym Schirrou a Tomem Staffordem. Schirra zkušeně domanévroval až k Gemini VII a v některých okamžicích vzájemná vzdálenost obou strojů činila pouhých 30 centimetrů. Po pěti a čtvrt hodinách společného letu se Gemini VI vzdálila a Borman s Lovellem se opět ocitli o samotě. Poslední tři dny mise byly už čistě testem mentální výdrže. Ale všechno má svůj konec a 18. prosince po rekordních 13 dnech, 18 hodinách, 35 minutách a 1 sekundě od startu návratová kabina Gemini VII šplouchla do vod Atlantiku. O pár desítek minut později už oba astronauti sice nejistě, ale přesto po svých kráčeli po palubě záchranné lodi USS Wasp.

Po rekordním letu byl čas začít se připravovat na program Apollo. Frank byl Slaytonem nominován jako velitel záložní posádky pro druhý pilotovaný orbitální test. Podle zavedené rotace tak měl uskutečnit čtvrtou misi Apolla, kdy měl otestovat lunární modul na eliptické oběžné dráze. Předběžně byl k němu přiřazen Charlie Bassett a Bill Anders. Jenže pak Bassett zahynul při letecké katastrofě a tak k Bormanovi do posádky směřovali Tom Stafford a Mike Collins. Poté, co byl druhý let zrušen, Bormanovi odpadla starost o „náhradničení“, jeho mise na eliptickou orbitu mu však zůstala. Tedy – až do 27. ledna 1967.

Ničivý požár v kabině prvního pilotovaného Apolla při pozemním testu připravil o život tři astronauty a hluboce otřásl agenturou a jejími plány. Do devítičlenné vyšetřovací komise jmenované vedením NASA byl Borman zařazen jako jediný zástupce astronautů. Jeho práce měla těžiště v inspekci vyhořelé lodi, Frank byl přítomen u jejího postupného rozebírání. NASA v té době čelila i velkému politickému tlaku. Během slyšení v Kongresu to postupně začalo vypadat, že celý program Apollo bude možná zrušen. V dubnu před Kongresem vypovídal i Borman a jeho vystoupení podle mnohých přispělo lvím dílem k tomu, aby byl program zachráněn.

Někdy v té době dostal Borman nabídku stát se manažerem programu Apollo. Dosavadní manažer Joe Shea po tragédii Apolla-1 na svou funkci rezignoval. Šéf Střediska pilotovaných letů Bob Gilruth Franka oslovil s tím, že si uvědomuje, že Borman chce létat, pokud by se však rozhodnul tuto funkci přijmout, Gilruth jej podpoří. Borman okamžitě opáčil, že si nabídky cení, ale skutečně chce ještě létat. Na místo po Joeu Sheovi tedy nastoupil George Low, který dokázal program vytáhnout z hlubokých problémů a podle mnohých vděčí lidstvo za své kroky po Měsíci mimo jiné i právě jemu.

Borman zatím přesídlil do kalifornského Downey, kde se v závodě koncernu North American vyráběly velitelské a servisní moduly Apoll. Frank dohlížel na implementaci doporučení, které vydala vyšetřovací komise. Po návratu do Houstonu na podzim 1967 Borman opět naskočil do výcviku. Tentokrát měl jako velitel Apolla 9 velet Billu Andersovi a Miku Collinsovi při druhém pilotovaném testu lunárního modulu na oběžné dráze Země. Let, který se nakonec uskutečnil, měl jiné označení, jinou posádku a zcela jiné určení. Nejprve přišly personální změny. Collins musel v červenci 1968 podstoupit operaci páteře a na jeho místo byl zařazen Jim Lovell ze záložní posádky. A s postupem času začínalo být jasné, že vývoj lunárního modulu má takové zpoždění, že do konce roku v žádném případě nepoletí.

V srpnu přišel George Low s geniálním řešením patové situace. Poté, co Apollo 7 v říjnu odzkouší CSM (velitelský a servisní modul) na oběžné dráze Země, následovat bude let Apolla 8, který otestuje CSM na orbitální dráze Měsíce. Mohly se tím zabít tři mouchy jednou ranou – získá se čas pro dokončení vývoje lunárního modulu, ověří se klíčové dovednosti a postupy během cesty k Měsíci a v neposlední řadě se takto snad podaří předběhnout Sovětský svaz, který také chystal cestu svých kosmonautů k našemu odvěkému souputníku.

Posádka Apolla 8 pod vedením Jima McDivitta již byla až po uši ponořena ve výcviku s lunárním modulem, proto byla logickou volbou svěřit tuto odvážnou misi posádce Apolla 9 s Bormanem ve velitelském křesle. Frank po nabízené příležitosti skočil a protože jeho posádka měla startovat dříve než ta McDivittova, obě mise si prohodily pořadová čísla. 12. listopadu bylo oficiálně oznámeno, že Apollo 8 se vydá k Měsíci.

21. prosince 1968 se Borman vydal do vesmíru podruhé. Mise, kterou měl se svými kolegy před sebou, byla nejen podle autora těchto řádků jedním z vůbec nejriskantnějších počinů v dějinách pilotované kosmonautiky. Let neměl precedent, k Měsíci se zatím nevydali ani lidé ani samotná loď Apollo. Poprvé měla být k pilotovanému letu použita mamutí raketa Saturn V po pouhých dvou bezpilotních testech, přičemž ten druhý v pořadí rozhodně nedopadl uspokojivě. A do třetice – trojice mužů se vydávala nikoli na relativně bezpečný oblet Měsíce, ale rovnou na jeho oběžnou dráhu. Pokud by v některé z kritických fází letu spolehlivě nefungoval naváděcí systém a pohon lodi, budoucnost měla být pro posádku velmi chmurná a počítala by se maximálně na desítky hodin.

Necelé tři hodiny po startu třetí stupeň Saturnu Apollo urychlil na dráhu k Měsíci. Tam Apollo 8 dorazilo třetí letový den a za odvrácenou stranou, tedy mimo komunikační zónu se Zemí, byl zažehnut motor SPS v servisní sekci lodi. Naštěstí všechno fungovalo perfektně a zážeh po 246 sekundách zpomalil Apollo tak, že vstoupilo na oběžnou dráhu Měsíce. Borman, Lovell a Anders nyní na vlastní oči mohli spatřit něco, co žádný smrtelník před nimi neměl možnost vidět – lunární odvrácenou stranu. A i tu přivrácenou sledovali po malé korekci dráhy z výšky pouhých 110 kilometrů.

V plánu bylo deset obletů Měsíce, během nichž astronauti pořizovali fotografie povrchu zejména v potenciálních přistávacích oblastech pozdějších expedic. Nicméně ten nejdůležitější snímek se vůbec netýkal Měsíce. Fotografie Země vycházející nad lunární povrchem se stala základem pro ekologická hnutí a po právu patří mezi nejvýznamnější snímky všech dob. A ještě jedna věc dokázala zastínit velkolepost samotné mise – 85 hodin a 45 minut po startu začal televizní přenos od Měsíce, na němž astronauti zabírali kamerou ubíhající povrch a k tomu éterem zněla úvodní slova biblické knih Genesis…

O necelé čtyři hodiny později byl za odvrácenou stranou opět zažehnut motor SPS, tentokrát aby urychlil loď na dráhu k Zemi. Na Zemi všichni napjatě čekali, kdy se Apollo vynoří zpoza měsíčního kotouče. Pokud se vynoří dříve než bylo očekáváno, motor selhal a loď se nepodařilo poslat k Zemi. K obrovské úlevě všech, a zejména rodin astronautů, se Apollo vynořilo doslova na sekundu přesně a zamířilo do míst, kde se mělo o dva dny později potkat se Zemí. První výprava lidí k jinému kosmickému tělesu skončila přistáním v Pacifiku 27. prosince před úsvitem po letu trvajícím 6 dní, 3 hodiny, 0 minut a 42 sekund.

Frank Borman se stal jedním z pouhých čtyřiadvaceti lidských bytostí, které spatřily Měsíc z bezprostřední blízkosti. A byť mu ještě před letem bylo nabízeno, že jeho posádka by mohla být „zrecyklována“ pro první přistání na povrchu, Frank to velmi rezolutně odmítnul. On a Anders již dlouho netrénovali s lunárním modulem a jemu samotnému nikdy nešlo o nějaká prvenství. Vždy byl v první řadě vojákem a patriotem, který se snažil své zemi pomoci zvítězit nad Sovětským svazem. Pokud měl být kolbištěm vesmír, budiž, stejně tak by ale sloužil i jako řadový pilot.

Po návratu byl Borman vyslán na turné po Evropě a vzápětí také podnikl první ze svých oficiálních cest do Sovětského svazu a zemí východního bloku. Jako první člověk ze „západu“ měl během svého dvoutýdenního pobytu mimo jiné možnost spatřit nadzvukový dopravní Tupolev Tu-144. Následně jeho cesta vedla do Bílého domu – pro let Apolla 11 byl jmenován styčným důstojníkem prezidenta Nixona.

Z Bormanova pohledu byl přistáním Apolla 11 na Měsíci završen závod mezi dvěma velmocemi a pro něj již nebylo nic, čím by mohl agentuře NASA dále přispět. V červenci 1970 odešel jak z NASA, tak z řad letectva a zamířil do soukromého sektoru. Již od předchozího roku působil coby konzultant Eastern Airlines, proto bylo logické, že své první civilní kroky směřoval tímto směrem. V prosinci toho roku povýšil na pozici staršího viceprezidenta Eastern pro letové operace.

Zdálo by se, že život nemůže být lepší, v pozadí se však již dlouho stahovala mračna nad jeho soukromým životem. Manželka Susan musela během jeho letecké a astronautické kariéry čelit obrovskému stresu a neustálé samotě. Kompenzaci jí bohužel stále více poskytoval alkohol. Skrývaná závislost vyvrcholila jejím totálním kolapsem. Svého návyku se zbavila až na odvykací kůře, Frank si nicméně velmi palčivě uvědomoval svou vinu. Svou další kariéru pak budoval vždy s ohledem na Susan.

V Eastern se díky své přímé a zásadové povaze stal velmi respektovanou osobností. V roce 1975 byl zvolen prezidentem společnosti a posléze CEO Eastern. O rok později byl zvolen i do správní rady. Co však nedokázal přemoci, to byla deregulace leteckého trhu a komplikované vztahy s odbory. V červnu 1986 se jeho cesty s touto aerolinkou rozešly.

I nadále se pohyboval v soukromé sféře, nejprve ve firmě Texas Air Corp., potom u Aerospatiale General Aviation a nakonec ve firmě Patlex Corp. V roce 1996 odešel definitivně na penzi. Koupil ranč v jižní Montaně a spolu se Susan chovali dobytek. Nezanevřel ani na létání, byl hrdým majitelem historické P-63 Kingcobry, kterou předváděl na leteckých dnech.

Poslední roky jeho života byly zastíněny bojem Susan s Alzheimerovou nemocí. Postupně se její stav zhoršoval a musela využívat péče domova s pečovatelskou službou. Frank se přestěhoval ze svého ranče, aby jí mohl být nablízku a každý den s ní trávil dlouhé hodiny. V září Susan 2021 po dlouhém boji své chorobě podlehla. A o dva roky později se Frank vydal za ní.

Ve Franku Bormanovi svět přišel o čestného a schopného muže, který pro svou vlast udělal vše, co bylo v jeho silách. Přestože nikdy nepovažoval fakt že byl astronautem, za jakkoli důležitý a na své cesty do vesmíru se díval čistě z hlediska závodu s Rusy, stal se zaslouženě kosmonautickou legendou. A ať už je nyní kdekoli, to, na čem se podílel, patří navždy k nejzářivějším činům lidstva. Čest Vaší památce a šťastný let, Franku Bormane…

Zdroje obrázků:
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Frank_Borman_suiting_up_on_launch_day.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Frank_Borman_as_a_West_Point_cadet.png
https://far-side-of-the-moon.com/wp-content/uploads/2021/06/5-min-1.jpg (kredit: Borman fanily via https://far-side-of-the-moon.com)
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Astronaut_Group_2_-_S62-6759.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Gemini_7_Crew_(Lovell_und_Borman).jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:S65-63197.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_8_Crewmembers_-_GPN-2000-001125.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Apollo_8_liftoff.jpg
https://en.wikipedia.org/wiki/File:The_crew_of_Apollo_8_addresses_the_crew_of_the_USS_Yorktown_after_a_successful_splashdown_and_recovery.jpg
https://www.miamiherald.com/latest-news/lp1j9/picture281681553/alternates/LANDSCAPE_1140/10-10172012-10003028AA.JPG (kredit: Miami Herald)
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/static/history/afj/ap08fj/photos/ksc/19681221-ksc-68p-614.jpg