Původní projekt BOMI se začal vlivem požadavků USAF postupně dělit na více paralelních programů, které měly každý svůj účel. Už nebyl upřednostněn koncept nosného delta letoun s raketovým pohonem, který by vynesl do požadované výšky menší raketový bombardér, který by po odpoutání pokračoval samostatně ke svému cíli a poté přistál na některé přátelské základně. Díky technologii raket, bylo nyní vhodnější využít vertikálně startující sestavu rakety jako urychlovače s raketovým bombardérem či průzkumným strojem na vrcholu. Nebyl to jednoduchý úkol a s klidem můžeme prohlásit, že se jednalo o „radikální“ konstrukci, která přinášela mnoho otázek, co se týče zajištění životních podmínek posádky, navigace a ohřevu při návratu do atmosféry.

Ani Starship, ani Vulcan, ani Teran-1, ani New Glenn. První raketou spalující metan, která dosáhla oběžné dráhy, se stala Zhuque-2 (Ču-čchüe-2) od čínské firmy LandSpace. Při svém prvním startu vloni v prosinci sice selhala, ale když dnes ve 3:00 SELČ odstartovala z kosmodromu Jiuquan, už fungovala správně a dosáhla oběžné dráhy. Jelikož šlo o ověřovací let, nenesla na palubě žádnou družici. I tak ale bude navždy zapsána jako první raketa spalující metan, která dosáhla oběžné dráhy.

Poté, co evropská družice Aeolus překonala svou plánovanou životnost na oběžné dráze, ji čeká zánik v zemské atmosféře. V současné době Aeolus každý den ztrácí přibližně 1 kilometr výšky, přičemž tempo jeho sestupu se zrychluje. Pozemní operátoři agentury ESA do tohoto procesu brzy vstoupí a pokusí se navést družici na první asistovaný zánik v historii. O tomto plánu jsme na našem webu psali už v květnu a dnes se na celý proces podíváme podrobněji.

Dvojice evropských astronautů hledá v rámci geologického výcviku PANGAEA v Norsku vzácné stopy krystalů. Alexander Gerst a Samantha Cristoforetti tráví týden prozkoumáváním zkrystalizované lávy na Lofotech. Na odlehlém arktickém souostroví se tak připravují na mise, které budou lidé za několik let plnit na Měsíci. Oba jsou vynikajícími studenty geologie a jistě by své znalosti rádi rozšířili při budoucích misích amerického programu Artemis. Alexander a Samantha se už dříve zúčastnili výcviku v předešlých kolech programu PANGAEA v Itálii, Německu a Švýcarsku. Při výcviku používají podrobné mapy i družicové multispektrální snímky (metoda dálkového geologického průzkumu), aby si naplánovali svou expedici.

Konstrukce, na níž byla založena loď 3KA „Vostok“, byla neobyčejně vydařenou a životaschopnou platformou. Projektantům soustředěným kolem Konstantina Feoktistova v případě pilotované lodi a Jevgenije Rjazanova v případě rozvědné varianty stroje, se podařil doslova „majstrštyk“. Koncepce, kdy byl stroj vyvíjen paralelně pro různá použití, předznamenal dlouhou kariéru tohoto nevšedního aparátu. To, že ukončením programu pilotovaného programu Vostok a nepilotovaného programu první generace rozvědných družic Zenit nezmizely důvěrně známé rysy kulovité návratové kabiny a přístrojového úseku se dvěma komolými kužely coby poznávacím znamením ze scény, je dokladem inženýrské invence, jasnozřivosti a šťastné ruky při výběru tvaru, koncepce, charakteristik a výrobních nároků. A tak ještě dnes, dlouhá desetiletí poté, co název Vostok zmizel z každoročních soupisek startů, občas nad našimi hlavami létá družice, která je přímým potomkem onoho slavného prapředka, který otevřel lidstvu bránu k pohledům na rodnou planetu z vesmíru. A poté, co se pootevřely archivy, objevily se na denním světle také nikdy nerealizované plány, které měly Vostok povýšit na novou úroveň. Byť tyto plány zůstaly v drtivé většině pouze na papíře, nepostrádají ani dnes

Americké lunární vozítko VIPER (Volatiles Investigating Polar Exploration Rover) nedávno úspěšně dokončilo další kolo zevrubných testů. Při nich se ověřovalo, zda (případně jak) si první americký robotický lunární rover poradí se sjezdem z landeru Griffin od firmy Astrobotic na lunární povrch. Fáze samotného sjezdu trvající několik hodin, patří mezi nejkritičtější a nejsložitější částí celé stodenní mise roveru VIPER. I tento složitý sjezd ale může být ještě zkomplikován, pokud budou sjezdové rampy vinou nerovného terénu sklopeny do prudkého úhlu, případně pokud se nakloní.

Na odlehlém místě ve vesmíru poblíž jižního pólu Měsíce, leží pozůstatky modulu Čandraján-2. Memento o vzletných ambicích indického lunárního programu a obtížích s jejich dosažením už jen pohřbívá měsíční prach. Série Čandraján (Chandrayaan) má za sebou řadu úspěchu, ale ne vždy šlo vše podle představ. Pamětihodné je zejména neúspěšné přistání modulu Vikram s vozítkem na palubě. Ve výšce 2,1 km nad povrchem Měsíce v jižní oblasti došlo ke ztrátě spojení, které už se nepodařilo obnovit. Pozdější snímky NASA objevily nové krátery a tak je velmi pravděpodobné, že se lander na povrch dostal, ale větší než plánovanou rychlostí. Výsledkem byla částečně ztracená mise. Proč pouze částečně? Součástí byla totiž též sonda, která úspěšně do dnešních dnů krouží okolo našeho souputníka, byť nemáme k dispozici moc dat, která sbírá. Téměř ihned po neúspěšném přistání agentura ISRO oznámila, že se o výsadek pokusí znovu v rámci mise Čandraján-3. Čas utekl doslova jako voda a první startovací okno se otevírá už 14. července a potrvá do 25. července. Co tedy bude úkolem třetí indické výpravy k šedému světu, který