Temnou hmotu a temnou energii, záhadné substance, které dohromady tvoří 95 procent hmoty – energie našeho vesmíru jsme si podrobněji popsali ve dvou minulých článcích. Kromě významu, který mají temná hmota i energie samy o sobě jsme je tak detailně probírali zejména z důvodu, že Evropská kosmická agentura chystá na letošní rok start kosmické sondy Euclid, která by měla právě temnou hmotu a temnou energii výrazněji probádat. A protože se okamžik vzletu již velmi blíží, pojďme si tuto zajímavou misi více představit.

Když vloni 16. listopadu odstartovala mise Artemis I, vydala se loď Orion v rámci této bezpilotní zkoušky dál, než jakákoliv pro lidi certifikovaná kosmická loď v historii. Další mise této lodi, Artemis II, má prověřit všechny palubní systémy nezbytné pro pilotované mise. Cílem je připravit techniku na budoucí výpravy, které budou mít za úkol přistát na Měsíci. Artemis II kromě toho otestuje také nové a vylepšené technologie včetně laserové komunikace. Terminál Orionu pro laserovou komunikaci se označuje zkratkou O2O (Orion Artemis II Optical Communications System).

„Byl to ten nejošklivější letoun, jaký jsem kdy viděl. Do té doby jsme se snažili snižovat odpor, jak to jen šlo, a teď tu stojí letoun se čtvercovým stabilizátorem, takže mě to moc neuchvátilo. Dokud do toho ovšem nedali ten velký motor, který ve vás uměl vzbudit úctu. Dokud jsem neměl možnost osobně řídit tento letoun, nechoval jsem k němu velké sympatie“. Zajímavý pohled na X-15, z pohledu pilota Billa Dany. Letoun nemusel na první pohled vzbuzovat velké sympatie, ale jeho poměr tahu vůči hmotnosti byl ohromující. Spolu s X-15 přišel i speciální výcvik, kdy piloti trávili šest měsíců jen teoretickou přípravou spolu s nácviky v simulátoru. Člověk se chystal tam, kde nikdo nikdy nebyl, technicky náročným způsobem. Výcvik připomínal spíše výcvik astronautů na misi. Piloti létali na simulátoru jeden let za druhým a pokaždé jim byla nasimulována nová a nová závada. Na co se, ale piloti nedokázali připravit, bylo první oddělení od NB-52. Podle Milta Thompsona to byl šok, když ho motor okamžitě zatlačil do sedačky on neměl

25. června se týmu expertů podařilo dokončit instalaci tepelného štítu na návratovou kabinu lodi Orion určené na misi Artemis II. K tomuto milníku došlo v montážní hale na Neil Armstrong Operations and Checkout Building, která se nachází na Kennedyho středisku na Floridě. Štít o průměru zhruba 5 metrů je jedním z nejdůležitějších systémů lodi Orion, jelikož zajistí bezpečný návrat astronautů uvnitř kabiny zpět na Zemi. Na konci mise, která počítá s obletem Měsíce, čeká na Orion vstup do atmosféry rychlostí zhruba 40 000 km/h, což vyžene teploty vně kabiny až k hodnotám kolem 2700 °C. Astronauti v kabině si však budou v té době užívat přívětivé pokojové teploty, což zajistí právě tepelný ochranný systém.

Federal Aviation Administration (FAA) je americký úřad zodpovědný za bezpečné a efektivní spojení vesmírného provozu s americkým vzdušným prostorem, který patří mezi nejzatíženější na světě. Vesmírný provoz zahrnuje komerční lety s licencí FAA, pro NASA, americkou armádu a další americké vládní agentury. Před rokem 2014 byl vesmírný provoz omezenější než v posledních letech a FAA mohla těmto letům vyhovět podle potřeby, uzavřením relativně velkého vzdušného prostoru na delší časový úsek. Dnes, kdy se tempo startů zvyšuje je nutné, aby se FAA více zapojoval do procesu plánování a zvýšil tak efektivitu pro běžný přístup na zemskou orbitu.

Dnes ve 13:34 odstartovala z kosmodromu Vostočnyj raketa Sojuz 2.1b s horním stupněm Fregat. Ze zdejší jediné provozuschopné rampy 1S dopravila na polární oběžnou dráhu ve výšce 830 kilometrů meteorologickou družici Meteor-M 2-3. Tato družice sice navazuje na předchozí exempláře vypuštěné v rámci tohoto programu, ale navíc se od nich odlišuje několika konstrukčními prvky. „Družice Meteor-M 2-3 je oproti předchůdkyním vybavena palubním radarem s aktivní fázovou anténou a aparaturou pro sledování vztahu Země-Slunce,“ vysvětlil Michal Václavík z České kosmické kanceláře.

Každý návrat z oběžné dráhy je vysoce dynamickou záležitostí, při níž působí na návratový aparát i na jeho případné pasažéry síly, jež mohou v případě jakékoli chyby způsobit extrémní namáhání, eventuálně destrukci stroje a okamžitou smrt posádky. V relativně krátkém časovém úseku musí kabina zbrzdit z 28 000 km/h na podzvukovou rychlost, aby bylo možné provést závěrečnou přistávací sekvenci. Po vstupu do hustých vrstev atmosféry se před kabinou vytvoří rázová vlna, jež může, díky extrémnímu stlačení vzduchu, mít podle tvaru stroje teplotu i přes 5 000°C. Nebýt tepelné ochrany kabiny, během několika okamžiků by přišla totální dezintegrace. Po této fázi však nenastává oddech, naopak. S odezníváním tepelného namáhání přichází špička decelerace, kdy na stroj i posádku působí přetížení. Podle typu sestupu se jeho úroveň může lišit, od zhruba 1,7 g v případě raketoplánu, po zhruba 4 g u řízeného sestupu v běžné návratové kabině. Nicméně pro první pilotované kosmické lodi, Vostok nevyjímaje, platilo, že jejich sestup je výlučně balistický, tedy neřízený. Trochu se to podobá projektilu z pistole, která vystřelí pod vodou. Zpomalení probíhá na