Pokud nás čtete už nějaký ten čas, tak jistě víte, že každý rok navštěvujeme nizozemské centrum pro kosmický výzkum a technologie ESTEC, kde se koná tradiční den otevřených dveří. Návštěvníci mají jedinečnou možnost nahlédnout do místností, kde se testují a zkoušejí skutečné sondy, družice a jiný hardware. Krom toho tu vědci a pracovníci prezentují své mise a jsou vždy připraveni ochotně zodpovědět většinu dotazů. Ve výjimečných případech je k vidění také skutečná družice, či sonda. V předchozích letech tak například někteří z redakce viděli sondu Bepi-Colombo, ještě předtím než započala svou cestu k planetě Merkur a letos jsme mohli obdivovat další z technických kousků produkce ESA a to velmi zblízka.

Pro velký ohlas k článku pojednávajícím o přetížení Deep Space Network jsem se rozhodl, že by bylo dobré se více podívat na historii tohoto systému, který je nesmírně důležitý pro podporu pilotovaných i nepilotovaných misí v rámci výzkumu vesmíru. Dále bychom se zaměřili i na budoucnost provozu DSN. V předešlém článku jsme se věnovali problémům, kterým nyní celá síť čelí. Tyto problémy způsobuje především narůstající počet vesmírných misí v kombinaci se zpožděním modernizace sítě a zmenšujícím se rozpočtem. Tato kombinace tlačí vedení DSN do situace, kdy bude muset striktně odmítat pokusy o spojení s družicemi, které se odmlčí. Sama ředitelka DSN, Suzanne Dodd, uvedla k celé situaci: „Pokud neuslyšíme váš signál, vaše mise je u konce“. Problémy hrozící síti byly známy již delší dobu, ale mise Artemis I ukázala, že se nejedná o malý problém.

Tým, který zajišťuje kurátorské zpracování vzorků z planetky Bennu nasbíral celkem 70,3 gramů kamínků a prachu z okolí odběrného mechanismu, čímž byl překonán úkol mise OSIRIS-REx, tedy dopravit na Zemi nejméně 60 gramů vzorků. Nejlepší na tom je, že tento materiál tvoří jen část a zbytek ještě nebyl zpracován. Zmíněných 70,3 g totiž tvoří kameny a prach, které byly nalezeny mimo samotnou odběrnou hlavu, ale i část vzorků ze samotné hlavy, ke kterému se pracovníci dostali přes mylarovou klapku. Další materiál je přitom stále uvnitř odběrné hlavy TAGSAM (Touch-and-Go Sample Acquisition Mechanism) a bude vyjmut později, což povede k navýšení údajů o hmotnosti přivezených vzorků.

Členové týmu, který se stará o americké sondy Voyager, se nyní snaží pomoci sondám vypuštěným v roce 1977, aby mohly i v následujících letech prozkoumávat mezihvězdný prostor. Jeden směr snah se orientuje na pozůstatky paliva, které se zřejmě akumulují uvnitř úzkých trubiček některých orientačních trysek těchto sond. Voyagery těchto trysek využívají k tomu, aby udržovaly své antény otočené směrem k Zemi. Podobný typ usazenin již byl pozorován i na několika jiných kosmických sondách. Tým také nahrál softwarovou záplatu, která má zabránit opakování závady, která se minulý rok objevila u Voyageru 1. Inženýrům se podařilo vyřešit tento problém a aktuální záplata by měla jednak zabránit opakování problému na Voyageru 1, případně eliminovat možnost, že se objeví na Voyageru 2.

Družice Sentinel-6 Michael Freilich je nejnovějším článkem 30 let trvajícího řetězce misí, jejichž data o výšce mořských hladin mohou vědci využít k porovnání letošního jevu El Niňo s těmi dřívějšími. Ne každé El Niňo totiž vzniká úplně stejně. Výrazně lišit se mohou i jejich dopady. Americko-evropská družice Sentinel-6 Michael Freilich Pomáhá odhadovat tyto dopady v globálním měřítku tím, že sleduje změny ve výšce mořské hladiny v oblasti Tichého oceánu. Voda se při ohřívání rozpíná, takže oblasti s teplou vodou mívají vyšší hladinu. El Niňo je charakterizováno nadprůměrnými výškami hladin a nadprůměrnými teplotami Tichého oceánu v okolí rovníku. Tyto podmínky se mohou šířit k pólům podél západního pobřeží Severní a Jižní Ameriky. El Niňo pak přináší vlhké počasí na americký Středozápad a naopak sucho do lokalit na západě Pacifiku včetně Indonésie. Letošní El Niňo se stále formuje, ale vědci už nyní mohou porovnávat jeho vývoj s nedávnými roky.