Kosmické agentury její velikost s oblibou přirovnávají k římskému Koloseu – na délku totiž měří jen něco mezi 100 a 200 metry. Řeč je o planetce objevené mezinárodním týmem astronomů, kteří využili data z Teleskopu Jamese Webba. V rámci svého projektu se zaměřili na analýzu údajů, které byly nasbírány při kalibraci přístroje MIRI (Mid-InfraRed Instrument). Při analýze tým náhodou objevil planetku, která prolétávala zorným polem přístroje a byla tak zvěčněna. Velmi pravděpodobně se jedná o nejmenší objekt, jaký zatím Teleskop Jamese Webba pozoroval. Z vědeckého hlediska může mít význam v tom, že se jedná o příklad objektu menšího než 1 kilometr, který pochází z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Pro více informací i vlastnostech planetky však budou potřebná další pozorování.

Inženýři z Goddardova střediska v marylandském Greenbeltu dokončili testy vysokozisové antény pro Nancy Grace Roman Space Telescope. Po startu v roce 2027 má tato kosmická observatoř pomoci odhalit tajemství temné energie a temné hmoty, pátrat po exoplanetách a studovat je, ale i prozkoumávat nejrůznější obory infračervené astronomie a astrofyziky. Na přiloženém obrázku, který vznikl ve zkušební komoře, vidíme anténu, která bude sloužit jakožto primární komunikační spojení teleskopu se Zemí. NASA očekává, že Nancy Grace Roman Space Telescope vyprodukuje největší datové objemy ze všech dosavadních amerických astrofyzikálních misí. Za pět let provozu by měl vytvořit archiv o objemu více než 20 petabytů (přes 20 000 000 GB). Každý den má posílat 1 375 GB dat – srovnejme si to s cca 58 u JWST a 2,7 u Hubbleova teleskopu.

Dnes, když jsou lety do vesmíru čímsi stejně samozřejmým jako spousta jiných lidských činností, mnoho lidí vlastně ani pořádně nenapadne zamyslet se, z jakých skupin lidí se etablují kosmonauti. Vždyť je to přeci jasné: do vesmíru míří zejména zástupci pilotů a ve stále větší míře vědci ponejvíce z přírodovědných oborů. Ale na konci padesátých let minulého století, když před Sovětským svazem i Spojenými státy stál úkol vybrat jedince, kteří učiní krok do naprostého neznáma, nebyla pro výběrové komise věc ani zdaleka takto jednoduchá. Na sovětské straně se zprvu uvažovalo o výběru z různých profesí. V úvahu připadali letci, potápěči, příslušníci raketových vojsk, navrhováni byli také zástupci automobilových závodníků nebo cirkusových akrobatů. Nároky byly různorodé. Krom dokonalého zdraví měli mít tito muži (o ženách se vůbec neuvažovalo) zkušenosti s prací v dynamickém a náročném prostředí, měli být uvyklí zrychlením v různých směrech, měli by mít zkušenost se stavem hypoxie, změn tlaku a co hlavního – měli by oplývat bleskovými reflexy a samostatným bystrým úsudkem. Byť se tato poslední charakteristika ohledně samostatného úsudku ukázala v rámci sovětské konstrukční školy ne zcela dominantní, určitou představu o základním profilu vhodných

Britská startupová firma Gravitilab, poprvé provedla experiment, v rámci kterého bylo účelem vytvořit prostředí mikrogravitace. Ne ale za pomoci pádové věže, nebo suborbitální rakety. Gravitilab vsadila na daleko levnější způsob, a tím je dron. Výhoda tohoto řešení spočívá především v tom, že dron se speciálním pouzdrem, ve kterém jsou umístěny vědecké experimenty, je možné vypustit prakticky odkudkoliv. Tento první test firma provedla na vojenském letišti Predannack v jizozápadní Anglii. Dron se speciálním shozovým pouzdrem vystoupal přibližně do výšky šesti set metrů, kde bylo pouzdro uvolněno a začalo padat k zemi. Po více jak pěti sekundách, co na náklad působila mikrogravitace, byl vystřelen padák a pouzdro bezpečně dosedlo na zem.

V našem neoficiálním a nepravidelném seriálu se věnujeme konkrétním příkladům, kdy se technologie vyvinutá pro kosmonautiku uplatnila i mimo tento obor a našla praktické uplatnění, které pomáhá lidem v běžném životě. Dnes se podíváme na vylepšenou verzi zařízení, které umožňuje vědcům studovat horkou hmotu v pozůstatcích vybuchlých hvězd, nebo ve vzdálených kupách galaxií, která je nyní dostupná i pro běžné pozemšťany. NASA financovala vývoj zahnutých mikrokanálových desek (curved microchannel plates), které umožňují rychlejší a přesnější práci než tradiční ploché mikrokanálové desky používané v celé řadě kosmických přístrojů. Jedná se například o analyzátory částic plazmatu, hmotnostní spektrometry, nebo třeba přístroj High Resolution Camera (HRC) na rentgenovém teleskopu Chandra, který zachytává informace o složení vzdálených vybuchlých hvězd.

Po čtyřech startech Falconu 9 s družicemi Starlink tu konečně máme změnu v podobě družice Amazonas Nexus. Na začátku budování konstelace Starlink bychom řekli, že máme start se Starlinky mezi ostatními starty, nyní máme ostatní starty mezi starty se Starlinky, a tak je změna vynášeného nákladu vítaným zpestřením. Družice Amazonas Nexus je telekomunikační družice provozovaná společností Hispasat. O stavbu družice na platformě Spacebus-Neo 200 se postarala firma Thales Alenia Space, přičemž Hispasat si stavbu družice objednala v roce 2020. Hmotnost se pohybuje kolem 4 500 kilogramů a Amazonas Nexus by jako pohon měla využívat pouze elektrické motory. Družice bude umístěna nad 61° západní délky a svým signálem bude pokrývat Severní a Jižní Ameriku, Grónsko a oblast severního Atlantiku. Její plánovaná životnost je 15 let. První stupeň Falconu 9 s označením B1073 poletí již pošesté a o přistání se pokusí na mořské plošině Just Read The Instructions, která bude čekat zhruba 621 kilometrů od místa startu.

Další týden je za námi a před vámi je nyní připraveno nejnovější vydání aktuálního přehledu těch nejzajímavějších zpráv, které přinesla kosmonautika v právě uplynulém týdnu. Tentokrát se v hlavním tématu podíváme na výběr nového vedoucího oddílu amerických astronautů, kterým se stal Joe Acaba a kterého čeká výběr posádek misí Artemis. V dalších tématech se zaměříme na výběr nového místa pro přistání landeru Peregrine, který se chystá na Měsíc, anebo na přípravu prvního letošního startu ruské rakety Proton-M. Přeji vám dobré čtení a pěknou neděli.

Raketovým motorům RD-170 a RD-171 jsme se věnovali v několika uplynulých týdnech. Tímto dílem tuto minisérii zakončíme a ukážeme si, které raketové motory z těchto legendárních motorů vychází. Ačkoliv se v současné době ani jeden původní typ již nepoužívá, jejich nástupci jsou stále v provozu a dokonce probíhá vývoj nových typů, které se mají dočkat nasazení až v dalších letech. Odkaz legendárních motorů RD-170 a 171 tak stále pokračuje.

Před několika dny jste si mohli na našem webu přečíst článek, který vyvrací spekulace, že Teleskop Jamese Webba svými pozorováními zpochybnil teorii Velkého třesku. V dnešním článku si ale budeme povídat o skutečné revoluci, kterou tento teleskop spustil a jejíž rozsah a význam si zatím v plném rozsahu dost možná ani neuvědomujeme. Natalie Batalha toužebně čekala na data z JWST. Pár měsíců poté, co tato špičková kosmická observatoř dosáhla své oběžné dráhy, se Batalha i její výzkumná skupina z University of California ve městě Santa Cruz dočkala potvrzeného pozorovacího času, v rámci kterého mohla provést sledování několika exoplanet, tedy planet, které obíhají kolem jiných hvězd než našeho Slunce.

Agentura NASA v souvislosti příprav na zavedení dlouhodobé lidské přítomnosti na Měsíci vyvíjí řadu technologií. Tým inženýrů zodpovědných za vývoj pohonných systémů se pustil do něčeho, co zatím NASA nikdy nedělala – vyvinuli a otestovali plnorozměrový exemplář rotačního detonačního raketového motoru (RDRE = rotating detonation rocket engine). Jedná se o pokročilý návrh raketového motoru, který by mohl významně změnit způsob, jakým vzniknou příští pohonné systémy. RDRE se od tradičních raketových motorů odlišuje tím, že vytváří tah pomocí nadzvukového spalovacího fenoménu označovaného jako detonace. Tento návrh vytváří ve srovnání s tradičními pohonnými systémy více energie při použití menšího množství pohonných látek. Má tak potenciál k uplatnění jak na pilotovaných landerech, tak i na meziplanetárních výpravách.